Shledání - 1. část
Řeka Golla vytékala z jezera Nereth hned za skalním výstupkem, na němž byl postaven hrad Nardol. Vlnila se Červenými horami jako silný stříbrný had a její mocný proud pomáhal Chodci s Brantem vést loďku směrem na západ. K pobřeží. Mladíci spolu zpočátku nemluvili. Každý se věnoval raději svým vlastním myšlenkám a také nezbytnému pádlování. Brant si dělal starosti o Erna a trápil ho blížící se střet s vojáky princezny Valerie, ale loďku poháněl i řídil s obdivuhodnou jistotou.
Chodec to měl přesně naopak. Pádlo držel v rukou poprvé, takže si ještě neuměl vyhovět a trošku s ním zápasil, žádné neveselé úvahy si však zatím nepřipouštěl. Byl rád, že bez úhony unikl Sorbenově plánu s výměnou, a získanou svobodu si nyní plně užíval. Celou svou bytostí vnímal prostou nádheru toho letního dne i divokou krásu okolní přírody. Nad hlavou se mu klenulo světle modré nekonečno bezmračné oblohy pozlacené pálícími šípy slunečních paprsků, které se ovšem dole u něj díky chladivé přítomnosti řeky i výšce některých kopců měnily v příjemně teplé. Do toho občas zavanul mírný větřík. Pohladil mu tvář, zcuchal vlasy a na převážně hladkém zrcadle vodní hladiny vykouzlil bezpočet drobných vlnek. Pomalu se rozšiřující rozvlněné kruhy zase sem tam vytvořilo lesklé tělíčko lovící rybky a dlouhé, postupně se rozbíhající čáry vln kreslily na plátno širokého toku Golly i hnědavé kachny či bělostné labutě. A vlastně i oni sami. Jejich štíhlá loďka poměrně svižně míjela hustě zalesněné, strmé svahy, holé, jasně červené skály všech možných tvarů a velikostí i stejně zbarvené, téměř kolmé suťové splazy spadající nejspíš až na samotné dno. Jen zřídka se na břehu objevila rovná, travnatá loučka, písčitá plážička nebo tichá zátočina s něžnými květy žlutých stulíků.
A právě na jednom z těchto klidnějších míst putující mladíci přibližně v poledne přistáli. Společnými silami vytáhli přední část loďky na jemný pobřežní písek, aby jim ji neodnesl proud, rozložili se v trávě a s chutí se pustili do čerstvých obilných placek a otře kořeněných paprikových klobásek. Ten skromný a studený, přesto výborný oběd pak spláchli několika doušky studené, křišťálově čisté vody z jakési bezejmenné horské bystřinky, která se zde jakoby trochu nesměle spojovala s mohutnou Gollou. Zatímco Brant se potom věnoval odpočinku, Chodec si protáhl dlouhým pádlováním namožené a pobolívající svaly, shodil ze sebe svršky a pouze ve spodkách vstoupil do řeky. Pořádně se nemyl několik dní, a tak si koupel docela užíval. Na závěr si ještě přemáchl ty nejšpinavější části oděvu, porozkládal je na trávu, aby oschly, a sedl si kousek od svého morcijského průvodce.
Sotva se však stihl na sluníčku ohřát, zavelel Brant k odjezdu a on se tomu pokynu nijak nebránil. Dobře věděl, že nejsou na výletě. Sesbíral své stále mokré oblečení, nasoukal se do něj, pomohl Brantovi dostat loďku zpátky na vodu, oba postupně nastoupili a vyrazili dál.
Už na sebe samozřejmě dávno nemlčeli. Začali se spolu bavit u oběda a s delšími či kratšími odmlkami v tom pokračovali i teď. Zprvu neřešili nic moc důležitého. Spíš takové ty běžné, většinou lehce seznamovací věci, protože jeden o druhém toho mnoho nevěděli. To podstatnější si nechali na později. Až když znovu seděli na svých sedátkách a pravidelnými záběry pádel posouvali loďku vpřed, vyslovil Brant nahlas postupně všechny starosti i pochybnosti, které mu táhly hlavou během dopoledne.
Chodec ho se zájmem poslouchal, případně vyjádřil svůj názor, ale nějak se přitom nemohl ubránit dojmu, že Brantova přátelská sdílnost není až tak úplně upřímná. Že v ní má své skryté prsty i Sorben. Snaží se z něj touto malou lstí vytáhnout nějaké další užitečné rady a nápady použitelné proti Valerii a zároveň ho tím zkouší. Má on, Chodec, skutečně v úmyslu pomoci a dodržet svůj slib?
Pokud by se teď snad jakýmsi nedopatřením ukázalo, že ne, mají povstalci poslední příležitost vsadit ho za mříže, jakmile ho pustí na moře, budou bezmocní.
Tohle všechno však nakonec byly pouze úvahy. Jistotu mladý Gimt neměl a nemohl ji ani nijak získat. Ostatně – porušit dané slovo stejně nemínil, takže se choval i mluvil víceméně přirozeně. Navíc se dozvěděl i několik zajímavých maličkostí o královských sourozencích, o Sorbenovi i o vzbouřencích. Třeba to, že většinu těch lidí tvoří obyčejní vesničané, což jejich vůdci působí nemalé starosti. Také si klade za vinu Valeriino poměrně snadné vítězství. Považuje to za osobní selhání a proto chce vše urovnat pokud možno sám. Aby se pak mohl svému princi podívat zpříma a beze studu do očí…
Přitom za současnou situaci na ostrově nemohl podle Branta ani tak nikdo ze zúčastněných jako spíš starý král. To otec Valerie a Erna prý zasel tuto všeobecnou nespokojenost. Oni ji za něj teď sklízejí. Ten muž byl sebestředný, výbušný a tvrdý. U lidu tedy značně neoblíbený, ale velmi brzy ovdověl, takže výchova malých princátek tak zbyla výlučně na něm. On si však dokázal vytvořit vztah pouze s Ernem, Valerii přehlížel nebo se jí posmíval. Není proto divu, že mezi sourozenci žádná velká láska nepanuje. Navíc mezi nimi stojí ještě to nešťastné zabití…
Takže když starý král odešel na věčnost a jeho následníkem se měl stá Ern, nelíbilo se to téměř nikomu na Morcii. Páni i prostí lidé viděli v mladém princi obraz jeho otce a Valeria se opět cítila odstrčená. Vždyť je starší… Rozhodla se tedy domoci svých práv, ať to stojí, co chce. Využila k tomu první nabídnutou příležitost a vyšlo jí to. Vyhrála rychle a bez větších potíží, protože prostí lidé věřili, že jako žena bude vládnout mírněji a jim se povede lépe. Páni zase, že bude slabá a oni si tak budou moci dělat, co se jim zlíbí.
Skutečnost ovšem hezky rychle vyvedla jedny i druhé z omylu a tohle je výsledek. Maličká zemička na pokraji velké bratrovražedné války.
***
Odpoledne dospělo do své druhé poloviny a pádlující mladíci opět mlčeli. Řeka teď vedla jejich loďku spíš k jihu než k západu, a tak tomu bylo až do večera. Noc přečkali oba na břehu v jedné klidné zátočině a hned za úsvitu se vydali zase dál. Stále toho mnoho nenamluvili. Omezili se jen na krátké poznámky a připomínky související s krajinou, počasím nebo pádlováním. Změnu přinesla až řeka. Asi hodinu po poledni a pobřežní přestávce na oběd se ostře stočila do původního směru a to Brantovi rozvázalo jazyk. Morcijský mladík věděl, že se blíží konec jejich společné cesty, poučil o tom i Chodce a zároveň mu prozradil něco málo z toho, co ho čeká na začátku té jeho samostatné.
Tak zaprvé: Někdy před večerem dojedou do místa zvaného Erebon, což jsou vlastně dvě mohutné věže střežící ústí Golly do moře. Tam přespí a ráno se rozejdou. Pokud se tedy všechno podaří a mezi těmi několika rybáři se najde dobrovolník ochotný odvézt ho na pevninu i přes jistá nebezpečí. Zadruhé: Ta nebezpečí. Když se pominou ta běžná jako bouře, vichřice a vlny, zbývají ještě dvě. O dost delší cesta, než je běžné, a na loďce, která pro to není stavěná. A potom mnohem větší a lepší lodě, jimž se budou muset vyhýbat. A zatřetí: Rychlost. Oni proti Valerii vydrží jen omezenou dobu, takže je nutné spěchat. Ve Fernace, kam se s trochou toho štěstí dostane, si proto koupí koně a vyrazí za králem Rikanem, co budou tomu zvířeti stačit síly.
Brant zmlkl, s ustaraným povzdechem se vrátil ke svým starým neveselým myšlenkám a Chodce nechal těm jeho. Stejně neveselým, ale novým. Protože obdivování přírodních krás skončilo. Mladý Gimt se musel začít zabývat důležitějšími věcmi. Brant mu jich nabídl hned několik a samé nepříjemnosti. Když ještě jako otrok snil o svobodě a návratu domů, vůbec ho nenapadlo, jak těžké to bude. Přitom ho to napadnout mělo. Byl na ostrově.
Opět pocítil beznaděj. Tolik se toho mohlo pokazit a bez jeho zavinění. Třeba se na pevninu ani nedostane…
Dost! Tímto směrem uvažovat nesměl. Něčím takovým se bude trápit, až se tak skutečně stane. Zatím ne.
A pustil loď i plavbu přes moře z hlavy. Soustředil se raději na cestu po souši, protože ta zase záležela výhradně na něm. V paměti si vybavil mapu Jižního Sair Endrosu a Fallaru a dal se do plánování. V duchu se vydal na východ, až se ocitl ve stínu Hifarského pohoří a tam ho nečekaně přepadly vzpomínky. Na přátele. Vždyť právě tam s nimi naposledy mluvil, smál se, vtipkoval a teď… Připadalo mu to jako věčnost, přitom se jednalo o pár měsíců. Divné a – zvláštní. Jak moc se toho událo za tak krátkou dobu. On vyhrál svůj zápas se smrtí, ztratil svobodu, znovu ji získal a nyní se vracel domů. A oni? Jistě už ho dávno oplakali a věří, že je mrtvý. Jak se tedy asi zatváří, až se mezi nimi opět objeví? Živý a zdravý…
Usmál se té představě a zamyšleně se zadíval na příď loďky, ale neviděl ji. Jeho mysl stále ovládaly vzpomínky, takže si ani nevšiml, že už projeli ohybem a řeka před nimi se zase narovnala. Věděl jen jedno: Aby se to šťastné shledání opravdu uskutečnilo, musí se dostat přes to zatracené moře a splnit slib, kterým se zavázal Sorbenovi.
Hromská práce! Zaklel s úšklebkem, vzhlédl a spatřil Erebon.
***
Každá ze dvou věží Erebonu stála na jedné straně řeky, měla obdélníkový tvar a byla postavena z hrubě opracovaných červených kamenů až do úctyhodné výšky čtyř poschodí. Nad tím vším se pak k jakoby rozzářenému nebi vypínala ještě mohutná břidlicová střecha s malými kulatými věžičkami v každém rohu. Obě stavby spojoval ve druhém patře pevný, dřevěný most, na němž se ve dne i v noci pohybovaly stráže, a kolem se rozkládalo rovné, nízkou trávou porostlé prostranství bez jediného keře nebo stromu.
Chodec pravidelnými a plynulými záběry pádla posouval loďku blíž a blíž, mhouřil oči před zapadajícím sluncem a s obdivem hleděl na zvláštní pevnost. Zároveň se mu lehce zatajil dech napětím, protože právě v ní se již brzy dozví to nejdůležitější: Dostane se na pevninu nebo ne?
„Holub od Sorbena určitě přiletěl už včera večer, takže nás čekají,“ poznamenal náhle Brant a stočil loďku lehce vlevo. Chodec nechal úvahy úvahami a raději se opět plně věnoval dění kolem sebe. Za nepřetržitého pádlování se zadíval nově udaným směrem a brzy rozeznal, že míří přímo k jakémusi přístavišti. Napřed ovšem museli proplout pod mostem, kde se to teď jen hemžilo zvědavými muži.
„Hola, Brante! Hola!“ zazněl najednou překvapivě srdečný pozdrav jednoho z nich.
„Hola, Servicku!“ se stejným nadšením odpověděl mladík, zamával, a pak se loďka s ním i s Chodcem dostala pod most.
„Kdo je Servick?“ okamžitě se zajímal Gimt. To shlédnuté vítání ho více než udivilo.
„Můj mladší bratr,“ poučil ho celkem ochotně Brant a oba zase zmlkli.
V tichu, rušeném pouze občasným šplouchnutím, vedli loďku k těm několika ostatním, které byly přivázané v řadě vedle sebe u paty levé věže, a Chodce překvapilo, jak jsou všechny malé. Většina z nich sice měřila na délku i na šířku více než ta jejich a některé měly dokonce i stěžně, přesto… Mladík se v námořnictví příliš nevyznal, na moři však vždycky viděl plavidla proti těmto přímo obrovská. Takže…?
Nic.
A žádná větší loď sem v nejbližší době asi ani nepřipluje, protože se sem jednoduše nevejde. Neměli zde totiž přístavní molo, ale jenom otesanými kameny zpevněný a zarovnaný břeh. Vlastně spíš jen jeho část. takže…?
Opět nic.
Chodec zklamaně vzdychl a v duchu se ptal sám sebe, co dál. Nechá se uvěznit nebo se zapojí do boje? A dostane vůbec znovu na výběr?
Než se však stačil nad těmi otázkami řádně zamyslet, přistávali. Díky Brantově umění se ladně vmáčkli mezi lodě a byli u břehu, kde na ně už netrpělivě čekali. Chodec napočítal sedm mužů a neuniklo mi, že jsou ozbrojení. Z loďky musel vystoupit jako první, protože seděl vpředu, a tak se otočil, sebral plášť i jeden z prázdných jídelních vaků a vylezl. Sotva se ale potom narovnal, obklopili ho hned čtyři z čekajících ozbrojenců a pátý mu odebral vyložené věci.
Ohromné! Zhodnotil si to nevesele. A otázky mám zodpovězené.
Přesto se nezkoušel nijak bránit. Jen mezi nimi stál a nutil se ke klidu.
Brant mezitím již také vystoupil a prostým pokývnutím se pozdravil s velitelem skupiny. Lehce prošedivělým, statným mužem s delšími vlasy, plnovousem a bystrýma, šedýma očima.
„Myslím, že není potřeba takové zacházení, otče,“ zhodnotil i on chování ozbrojenců. „Je to spíš náš přítel než nepřítel.“
„Sorben si tím není až tak jistý,“ chladně mu odvětil oslovený. „Zavřete ho!“
Ten povel byl samozřejmě určen Chodcovým strážcům a ti jej ihned začali plnit. Zamířili nejkratší cestou ke vchodu do věže a mladík je bez odporu následoval. Dobře si totiž uvědomoval, že násilím by si tady rozhodně nepomohl. Těm mužům byl vydán na milost i nemilost, ať se mu to líbilo nebo ne, a ta bezmoc ho opět pořádně zlobila. Připadal si zase jako otrok. Nikdo se ho na nic neptal, nikdo na něj ani nepromluvil. Prostě ho sebrali a šli. Přesto se dokázal ovládnout a poslušně šlapal mezi ozbrojenci až ke dveřím do věže. Vstoupil s nimi dovnitř, pak všichni společně odbočili doleva a kráčeli temnou, ničím nezdobenou chodbou bez oken, kterou slabě osvětlovaly jen na zdi zavěšené a pravidelně od sebe rozmístěné lojové lampy. Páchlo to tam zatuchlinou a vlhkostí a zvuk jejich kroků se v tom prázdném prostoru hlasitě rozléhal. Bez povšimnutí minuli troje zavřené dveře a zastavili až u čtvrtých. Jeden z ozbrojenců je odemkl a ostatní jimi dost nešetrně prostrčili Chodce. Hned potom se dveře zase zavřely a zámek zacvakl.
***
Chodce obklopil dlouho nevětraný vzduch a tma. Mladík zavřel na chvilku oči, aby si rychleji zvykly, ale tma byla dokonalá. Stejně nic neviděl.
„Ach jo,“ vzdychl a vzápětí zaklel. Než však stihl udělat cokoli dalšího, ozvalo se tiché klapnutí a dveře se opět otevřely. Chodec okamžitě přimhouřil oči, protože dovnitř se vhrnulo světlo v podobě lojové lampy. A také muži, kteří ji přinesli. A nejen ji. Ještě misku vlažné zelné polévky, talíř s obilnými plackami a kouskem sýra, džbánek s pivem, lahvici s vodou, špinavé, zapáchající vědro a dvě přikrývky. Všechno to rozložili kolem nehybně stojícího mladíka a beze slova odešli. Dveře za sebou samozřejmě znovu zavřeli a zamkli.
Chodec si zase vzdychl, ale teď spíš tak nějak smířeně než vztekle. Rozhlédl se po svém vězení a shledal, že se nachází v jakémsi málo používaném skladišti. Zdi byly holé, pouze hrubě omítnuté, bez okem a bez ozdob. Tedy až na cáry špinavě černých pavučin. Na podlaze se kromě přinesených věcí povalovala hromada složených prázdných pytlů na obilí, několik pěkných, nejspíš úplně nových prken, pěti kotoučů úhledně stočeného lana a různě velké chomáče prachu.
Útulný pokojík, jen co je pravda, pomyslel si s pohrdavým úsměškem mladý Gimt a dal se do zabydlování. Vědro odstrčil do kouta, prkna poskládal do řady, na ně rozložil pytle a na takto vytvořené lůžko rozprostřel jednu z přikrývek. Tu druhou tam odložil na později a s miskou v ruce si sedl vedle. Po celodenním pádlování měl hlad jako vlk, takže se zbytečně nezdržoval a nerozptyloval přemýšlením. S chutí se pustil nejprve do polévky, a potom i do placek a sýra. Nakonec vše spláchl pivem, použil vědro a zalehl.
Lampu nechal svítit a ani oči zatím nezavřel, protože spát se ještě rozhodně nechystal. Musel se nějak vypořádat s tím, co se stalo, a také řádně pouvažovat nad tím, co se stát teprve může. Upřel nepřítomný pohled do protějšího rohu a vzal to pěkně popořádku. To zadržení i následné uvěznění ho překvapilo. Stejně jako Brantovo oslovení. Vůbec ho nenapadlo, že otcem toho mladíka může být někdo významný. Je to ale pouze velitel místních ozbrojenců nebo má vládu nad celým Erebonem?
To je otázka… Pokud by platila druhá možnost, Brant by se jistě přimluvil a on by tu pak třeba už nebyl. V případě té první by ovšem Brantova přímluva neměla asi až takovou váhu a on by tu pak zůstal zavřený… Jak dlouho asi?
Hrom aby do toho! Vždyť co vlastně udělal?! Dal těm lidem tady nějaký důvod, aby s ním zacházeli jako se zločincem? Bez výslechu, bez slůvka vysvětlení ho zavřeli do téhle díry – a proč?
Z opatrnosti, odpověděl si po chvilce. Ano, z prosté opatrnosti. Oni ho neznali a to, co jim říkal, mohla být pravda, ale také nemusela. Co když ho sem Valeria vyslala jako zvěda?
On věděl, že to tak není. Oni však… Sakra! Sakra, sakra! Kdyby s ním alespoň promluvili. Případně mu dali znovu na výběr. Teď by neváhal. Připojil by se k jejich boji a dal by do toho všechno. Možná by i zemřel. Ovšem lepší smrt na bojišti než nečinné posedávání někde v ústraní. A potom – v případě prohry by mu nehrozil návrat do otroctví a v případě vítězství by se mohl vrátit domů.
Domů. Chodec si vzdychl, zavřel oči a ponořil se do vzpomínek. Zmožen únavou však velmi rychle usnul. Ovšem možná právě díky těm vzpomínkám se mu zdál hodně zvláštní sen. Spatřil v něm štíhlou rusovlásku. Na sobě měla dlouhé, světle modré šaty bez rukávů, kousek pod pasem pásek spletený z tenkých kožených řemínků a stála k němu zády, takže jí neviděl do tváře. Pocítil úzkost. Valeria. Přišla si pro něj a odvede ho zpátky do Heldernu. Úzkost přerostla v hrůzu. Tu se neznámá náhle otočila a on pohlédl do mírných hnědých očí Adriany z Údolí. Neskutečně se mu ulevilo a dívka se usmála. V příští chvíli se od něj ale odvrátila a zamířila pryč. Následoval ji, ona si ho však už nevšímala. Prošla nějakými dveřmi a zastavila se u spícího Robina. Sklonila se k němu, jemně s ním zatřásla a ve chvíli, kdy se na ní nechápavě podíval, zašeptala: „On není mrtvý, bratříčku. Není mrtvý.“
Chodec se s trhnutím probudil. Dýchal jako po prudkém běhu a tvář i vlasy mu smáčel pot. Otevřel oči a neviděl nic. Lampa už totiž dohořela a ve skladišti vládla tmy tmoucí. Netušil tedy, zda je stále noc nebo již začal den.
Tady je to asi jedno, vzdychl si posmutněle a obrátil se na druhý bok. Znovu zavřel oči, a než zklidnil zrychlený dech, zase usnul. A tentokrát hlubokým, posilujícím spánkem beze snů.