Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hon na lupiče

   Zima byla toho roku překvapivě mírná a Chodec ji strávil téměř celou v Kolinově domku v Erindoru. Jen občas zašel za strýcem na statek, kde se pár dní zdržel a trochu vypomohl. Jinak si krátil čas hlavně lovem a cvičnými souboji. A to nejen s Danem, Vigarem a ostatními Gimty, ale i s Illou a Merenou.    

   A právě zde se objevily potíže. Začaly s Merenou. Žádné stěhování do Tarlonu se totiž nekonalo a podle Baina se prý už asi ani konat nebude, a tak si mladík vzal k srdci Kolinovu radu a snažil se držet od krásné zlatovlásky dál. Dívka však docela tvrdě nesouhlasila. Když ji chtěl na lukostřelbu předat Danovi, protože je lepší než on, jenom se usmála a řekla, že jí to nevadí a že Dan už stejně učí Illu. Když se jí jemně zeptal na Erika, odpověděla, že tomu mládenci nikdy nic neslíbila a že si na ni tedy nemůže dělat ani ty nejmenší nároky. A když se jí i přesto snažil vyhýbat, nejprve se s neskrývanou výčitkou ptala na důvod, a potom mu se stejnou výčitkou připomněla, že mu kdysi zachránila život.       

   Tím ho dostala přesně tam, kde si ho přála mít. Chodec vzdychl, omluvil se jí a vzdal se. Jen přitom nechápal, co přesně tím dívka sleduje. Vůbec netušil, že ethirská kráska se ještě nevzdala svého snu a stále se zoufale snaží získat jeho přízeň a lásku. Přitom ovšem dobře ví, že pro skutečně velkou lásku se musí nejprve něco obětovat a vytrpět. A tak teď trpí a zároveň také věří, že výsledek se dostaví už velmi, velmi brzy.     

   Také Illa pro svůj sen v té době trpěla. Již delší čas si totiž díky němu vážně nerozuměla s rodiči. Zatímco oni se z ní pokoušeli vychovat vzornou hospodyni a později třeba i něčí manželku, ona si představovala něco zcela odlišného. Toužila po dobrodružství, hrdinských činech a – po Danovi. Zuřivě se tedy tolik vnucované úloze bránila, až vše vyvrcholilo strašlivou hádkou a dvěma možnostmi: Buď se okamžitě zklidní a co nejdříve vdá nebo ať táhne. A přesně to Illa udělala. Ta hrdá a vzdorovitá část jejího já, kterou bez zábran ukazovala okolnímu světu, skutečně praštila doma dveřmi. A ta citlivá a pečlivě skrývaná část se jen o pár chvil později ve společnosti Chodce, Dana a Judity usedavě rozplakala.    

   Co si teď sama počne? Kam půjde?

   Všichni moc dobře věděli, že gimtská ubytovna pro ni, jako pro dívku nepřichází v úvahu. I Chodcův nesmělý návrh o alespoň dočasném společném bydlení u Kolina měl k dokonalosti daleko, protože to by se pak dostali do řečí a nejspíš by tím hodně utrpěla jejich pověst. Hlavně tedy její, jak jemně upozornila Judita.    

   A nakonec to ale byla právě ona, kdo nešťastné dívce pomohl. Zmínila se o jejím trápení před bylinkářkou Grettou, u níž se učila léčitelskému řemeslu, a ta dobrá žena potom nabídla Ille přístřeší. Víc pro ni však udělat nemohla, takže mladá bojovnice stále řešila otázku svého dalšího života. Musela se přece nějak živit.        

   A tady zase pomohl Vigar. Po přímluvě Chodce i Dana dívce sice neslíbil ani nenabídl přijetí ke Gimtům, ale přede všemi ve vesnici právě se nacházejícími muži jí dovolil účast na společných výpravách.       

   A tak začala Illa doprovázet oba své učitele na lovech a v Mereně se mísila zlost s lítostí. Zlatovláska neskutečně žárlila a se smutkem v srdci sledovala, jak se splnění jejího snu posouvá ještě o něco dál.    

   A podobně se celé ty dlouhé tři měsíce cítil i Erik. I jeho se totiž tenhle složitý vztahový propletenec týkal. Blonďatý mladík Merenu zbožňoval. Klidně a bez váhání by pro ni i zabíjel, a tak nesl velmi nelibě její neskrývaný zájem o Chodce. On mladého Gimta nenáviděl a jeho odpor k němu den ode dne vzrůstal. Nejraději by si na něj znovu někde počíhal a znovu ho zbil a tentokrát pořádně. Třeba i k smrti. Vigarův zákaz byl však jasný a Erikova touha stát se Gimtem skoro stejně silná jako jeho láska k Mereně, takže neudělal nic. Jen se Chodci vyhýbal a doufal, že až bude podle pravidel přijat mezi Vigarovy muže, získá i srdce a trvalou přízeň své lásky.   

 

***

 

   A přišlo jaro. Louky kolem vesnice se zazelenaly, vzduch zavoněl, sluníčko zase hřálo, dny se prodloužily a do Erindoru se po celozimní nepřítomnosti vrátil Kolin. Byl už pevně rozhodnutý a také teď trochu jinak vypadal. Tvář mu zdobil ne moc mohutný, přesto udržovaný plnovous, svou blonďatou hřívu měl o hodně kratší a místo věčně nošeného culíku mu ji nyní držel z očí obyčejný tenký řemínek, což se jen tak mimochodem zalíbilo Danovi natolik, že si pořídil podobnou čelenku.   

   Večer u pivka v Eluvirově hospůdce se pak mladý muž všem svým přátelům ještě svěřil, že končí. Čeká ho prý už jen jedna jediná cesta s Gimty, a potom svatba s milovanou Elinou a správa svěřeného hostince. Jeho velká válečná sekera už má připravené čestné místo na zdi za šenkem, takže ji skutečně a doslova pověsí na hřebík. Stejně jako svůj dosavadní dobrodružný život.      

   „No, a co vy dva?“ obrátil se po pronesené řeči na Chodce s Danem. „Už máte taky nějaký panenky?“         

   Což o to, panenky by i byly a oslovení mladíci po nich samozřejmě občas se zalíbením pokukovali. Zároveň je ale dívky svým často zvláštním a nepochopitelným chováním poněkud mátly. Také teď oba na jeho vlastním příkladu viděli i druhou stranu té blýskavé mince zvané láska, takže zavrtěli shodně hlavami a raději dali rozhovoru jiný směr.   

   „A kam vlastně Kolina na tu slavnou poslední výpravu vezmeme?“ zeptal se Vigara s lehce strojeným žertováním Dan. Blížící se odchod blonďatého druha a přítele ho mrzela. Ostatně jako všechny u stolu.   

   „No,“ trochu se zamyslel vůdce skupinky. „Derek s desítkou mužů se chystá na průzkum severu, ostatní se rozjedou jako vždycky po Aranhoru a pro nás by to chtělo něco méně nebezpečnýho… Co třeba navštívit Uraskar, když se to onehdy nepovedlo? Cestou se stavíme v Rowanu a…“    

   „Tak v Rowanu,“ protáhl s pobaveným úšklebkem Kolin. „Minule jsme odtamtud jeli do Awaru, předminule do Ethiru. A to říkáš – žádný nebezpečí?!“    

   „Ano, ženichu, teď skutečně žádný nebezpečí,“ pokýval vážně hlavou Vigar. „Nerad bych totiž udělal z tvé krásné Eliny vdovu ještě před svatbou, a potom – chtěl bych s sebou vzít Illu.“    

   „Illu?!“ zopakovali v dokonalé shodě a ne právě radostně Chodec, Dan i Kolin.    

   „Jo. Chtěl bych dát tý holce příležitost. Když si ji vezmu na výpravu já, budou si ji pak bez potíží brát všichni,“ vysvětlil Vigar. „Taky doufám, že přitom sama zjistí, že tenhle život opravdu není nic pro dívku.“   

   „Myslím, že doufáš marně,“ suše k tomu poznamenal Chodec a Dan se hned přidal: „To teda. Je vidět, že ji moc neznáš. Ta holka je tvrdohlavá jako… Jako… No, jako Illa.“    

   Tomu se všichni u stolu zasmáli, upili ze svých džbánků a Vigarovo rozhodnutí už dál neřešili.  

 

***

 

   Skupinka opustila vesnici o dva dny později. Nad sebou měla šedivou, zamračenou oblohu a za zády tři zakaboněné obličeje. Se špatně skrývanou závistí je sledovala Merena a s jasně patrným nesouhlasem se za nimi dívali i Illini rodiče. Rozhodně neschvalovali podporu, jakou Vigar projevoval jejich dceři, a už vůbec se jim nelíbila její účast na této výpravě. Nijak se tím samozřejmě netajili, přestože jim gimtský vůdce nejednou připomněl staré známé přísloví o sladké chuti zakázaného ovoce i neméně známou pravdu, že i to nejsladší ovoce se časem přejí. Stejně je nepřesvědčil.    

   Zato Illa si svou první opravdovou jízdu s Gimty náležitě užívala. Zatímco její starší a zkušenější společníci se tvářili normálně, až lehce znuděně, protože si od tohoto výletu nic moc neslibovali, ona se dívala kolem sebe s nadšením a rozzářenýma očima. Všechno pro ni bylo tak nové a neokoukané. Nahlas se sice moc neprojevovala a převážně mlčela, její radost se však nedala přehlédnout. A tak se čas od času pobaveně pousmál i některý z mladíků.    

   Vigar je vedl přes Bílé hory přímo do Rowanu, a jak se pomalým krokem blížili k dokořán otevřené bráně, nemohli si nevšimnout, že je před ní mnohem živěji než obvykle, a také jim neunikla zvláštní výzdoba hradeb. Z kamenných zubů cimbuří se v mírném vánku třepetaly pestrobarevné fábory i bílozlaté a červenožluté vlajky a mezi tím visely střapce umně k sobě svázaných již olistěných haluzí břízy a rozkvetlých větviček zlatého deště.      

   „Co se to tu, sakra, děje? Že by nějaká slavnost?“ komentoval nezvyklou podívanou trochu podmračeně Kolin.    

   „Nevím,“ přiznal po krátkém přemýšlení Vigar a ani Chodec s Danem netušili, o co by se mohlo jednat. Jenom Illa se ničemu z toho nedivila. V Rowanu nikdy předtím nebyla, takže nic neporovnávala. Jen si opět všechno zvědavě a s velkým zaujetím prohlížela.    

   Bránou města projeli o malou chvilku později a z náhodně zaslechnutých útržků různých rozhovorů vyrozuměli cosi o královském průvodu. V hostinci U žíznivého poutníka se pak z řečí ostatních hostů dozvěděli, že se jedná o průvod z ostrova Morcia, a sdílný hostinský je potom velmi ochotně seznámil se všemi podrobnostmi a navrch přidal ještě několik zatím dost neurčitých zvěstí o jakýchsi krvavých nájezdech kdesi na jihu Fallarské říše.    

   „Tak co tomu říkáte?“ zeptal se Vigar, když hostinský skončil a odspěchal jim pro objednané pivo.    

   „Přece jenom dobrodružství,“ nezakrytě se radoval Kolin a vesele se na staršího muže šklebil.       

   „Jo, jo. Rowan opět nezklamal,“ pokýval souhlasně hlavou Chodec a spokojeně se uculoval. „Nejdřív průvod morcijského krále a hned po něm hon na krvelačné lapky. Paráda!“     

   „Řekl jsem…“ pokusil se zchladit jejich nadšení Vigar, Dan ho však domluvit nenechal.    

   „My ale musíme něco udělat. Jsme přece Gimtové,“ ozval se s nečekanou naléhavostí, protože přesně uhodl obsah chystaného kázání.    

   „Máš naprostou pravdu, Dane. Ovšem už ve vesnici jsem řekl – žádný nebezpečí. A to platí,“ stál si za svým Vigar a poslední tři slovíčka obzvlášť zdůraznil.      

   „Ale spravedlnost…“ znovu namítl Dan.    

   „Té bude zcela jistě učiněno zadost. To ti slibuju,“ zastavil jeho nesouhlasné připomínky Vigar.     

   „Ten průvod tedy neuvidíme?“ zeptala se poněkud nesměle a zároveň i trochu zklamaně až dosud mlčící Illa.     

   „Ale uvidíme, uvidíme, děvče,“ povzbudivě pronesl Vigar. „A bude to velký zážitek nejen pro tebe…“     

   Tady Gimta přerušil hostinský, který přinesl objednané pivo. Beze slova postavil před každého jeden džbánek a rychle zase odspěchal za dalšími hosty.     

   „Průvod přijede co nevidět a přenocuje tady. Na rozdíl od nás, protože město je úplně přelidněné. Takže my dopijem a odjedem. Přespíme venku, průvod si prohlídneme zítra někde mezi Rowanem a hospodou Na rozcestí, a potom se rozdělíme. Vy dva,“ s těmi slovy Vigar významně kývl na Kolina s Illou. „Vy se vrátíte domů, my ostatní budeme pokračovat dál na jih a podíváme se po těch darebácích.“      

   „Výborně!“ houkl nespokojeně Kolin. „A to jako myslíš vážně?“    

   „Zcela vážně, příteli,“ přikývl tázaný a zkřížil svůj šedozelený zrak s modrým pohledem blonďákovým.      

   „Proti průvodu nic. Žádnej takovej jsem ještě neviděl. Ale to vostatní?!“ stále se docela ovládal Kolin, bylo však znát, že ho to stojí čím dál větší námahu. „Vy pojedete jen ve třech vstříc kdoví kolika zabijákům, zatímco já budu na cestě domů a ještě přitom budu dělat chůvu. Tak na to zapomeň!“     

   „Pořád jsi Gimt, Koline, a já jsem pořád tvůj velitel,“ zvýšil na hubatého mladíka hlas Vigar a jenom díky halasu v přeplněném lokále tím nevzbudil žádnou pozornost. „Ty prostě jedeš domů a Illa taky. Tečka! A o nás strach mít nemusíš. Král Rikan už jistě vyslal proti těm lumpům svoje rytíře. Připojíme se k nim.“     

   „Já tě uznávám jako člověka i jako velitele,“ teď už se naplno rozzlobil blonďatý obr. „Ale právě proto, že jsem pořád Gimt, tak neposlechnu. Tentokrát ne!“      

   „Koline!“ vybuchl hněvem i Vigar a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se do rozvášněné rozmluvy náhle nevmísila Illa.      

   „Nechci být na obtíž ani příčinou vašich hádek,“ pronesla vážně a smutně přitom hleděla na oba rozčilené muže. Pak však upřela oči jen na staršího z nich a čistě žensky ještě dodala: „Neposílej nás domů, prosím. Říkals něco o rytířích. S nimi budeme já i Kolin v bezpečí.“    

   „Jenom aby,“ moc tomu nevěřil Vigar, ale dívčina prosba ho přece jen trochu obměkčila.   

 

***

 

   Vigar nakonec ustoupil, i když nerad. Pochopil však, že v tomhle sporu nemůže vyhrát. Kolin se vyjádřil víc než jasně a zcela tak zničil jeho snahu o zachování vlastního i dívčina bezpečí. Gimt unaveně vzdychl, bez dalších zbytečných slov vypil pivo, ostatní ho stejně tiše následovali a společně pak vyšli z hostince. Plán měli, takže si mlčky osedlali koně a východní bránou opustili město.      

   Nijak nespěchali. Jeli krokem, moc nemluvili a drželi se teď už značně opuštěné kupecké cesty. Ta je vedla nejprve kus rovně, později stočila jejich kroky k jihu a převedla je přes most i přes poklidně tekoucí řeku Hoe. Hned za ním všichni odbočili doleva, obrátili se k cestě zády a těsně podél lesa, který je alespoň trochu chránil před studeným větrem, pak pokračovali někam k jihovýchodu. Své koně pobídli do porostu až téměř za soumraku a na prvním vhodném místě se utábořili. U příjemně hřejícího ohýnku povečeřeli a bez dlouhého povídání se uložili ke spánku.      

   Ráno vstali za svítání, po skromné snídani provedli malou očistu i lehké zkrášlení svého zevnějšku a vydali se za průvodem. Natěšení a zvědaví. Nejprve si to namířili klusem přímo zpátky k silnici, potom se po ní stočili jakoby zase do města a zvolnili do kroku. Netrpělivě vyhlíželi tolik očekávané jezdce a přitom samozřejmě živě rozmlouvali. A jak jinak než o Morcii, o jejím králi Elabonovi, o princi Ernovi, princezně Valerii a hlavně pak o příčině všeho toho rozruchu. Už v Rowanu se od upovídaného hostinského dozvěděli, že Elabon nedávno zemřel, trůn a vládu nad ostrovem po něm převzal jeho syn Ern a proto se prý také koná celá tahle paráda.       

   Údajně se princ i se svou družinou vylodil ve Fernace v Jižním Sair Endrosu, hned potom se sešel s místní vládkyní Elliniou a po krátkém společném jednání Ern stejně jako před lety jeho otec slavnostně podepsal smlouvy o vzájemném přátelství i případné podpoře a spolupráci. Pak se princ s Elliniou i jejím krásným městem rozloučil a teď jede téměř přes půlku poloostrova, aby se v Uraskaru setkal s králem Rikanem a potvrdil tam podobné listiny. Zároveň prý tady ve Fallaru hledá nějakého vhodného ženicha pro svou starší sestru Valeriu, která ho doprovází a podle všeobecného mínění je také velmi krásná. Jako obrázek.       

   „Teď jde vo to jakej,“ nezapomněl si hned rýpnout nenapravitelný Kolin.     

   „Jak – jakej?“ nepochopila Illa.    

   „No ten vobrázek. Kdybych ho třeba kreslil já, tak…“ schválně nedopověděl hromotluk. Všichni přítomní si však konec domysleli a sborově se tomu zasmáli. Jen Illa ne. Ta se na blonďáka zaškaredila a s uraženě našpulenou pusinkou se od něj odvrátila.     

   A právě v tu chvíli se daleko před nimi objevili jezdci. Žertíky i trucování byly v mžiku zapomenuty. Všichni ztichli a jako na povel sjeli z cesty. Vzdálili se od ní takových patnáct, dvacet kroků, otočili koně, vyrovnali se do řady, aby měli co nejlepší výhled, a zůstali stát. Stále mlčky. Každý pouze se svými myšlenkami a očekáváním.     

   Hosté z Morcie vedli koně klusem, a tak se blížili poměrně rychle. Vpředu jelo vedle sebe pět dobře ozbrojených mužů v nablýskaných zbrojích a za nimi dva vlajkonoši. Jeden nesl červenožlutou korouhev své domoviny a ten druhý bílou, zlatě vyšívanou korouhev Fallaru na znamení přátelství. Za vlajkonoši jel na ušlechtilém bělouši sám princ Ern – celkem pohledný, hnědovlasý mladík s nablýskaným pancířem na hrudi a dlouhým, krvavě rudým pláštěm na zádech a vedle něj klusala na stejně ušlechtilém ryzáku mladá žena. Velmi krásná žena.    Když míjela vyrovnanou řadu pětice pozorovatelů, setkal se její pohled s Chodcovým a žena se usmála. Mladík pozdravil lehkým pokývnutím a na zbytek průvodu už se nějak nedokázal soustředit. Byl jako omámený. Stále měl před očima ženinu sličnou, usmívající se tvář, její nádherné zelené oči, dlouhé rusé vlasy i dokonalé tělo lehce se pohupující přesně podle pohybu koně a z tohoto slastného opojení ho probral až Kolin.    

   „Vysoko míříš, chlapče. Vysoko,“ pronesl kousavě, sotva se poslední z jezdců vzdálil dostatečně daleko. Ta výměna přízně se zdvořilostí mu očividně neunikla. „Ty si teda umíš vybrat, jen co je pravda. Nejdřív nic, nic, nic, a pak hned princezna… To si zase myslíš, že jsi princ?!“     

   Chodce přítelova poznámka dokonale zaskočila. Hlavně jeho poslední věta. Vůbec netušil, že si Kolin ten dávný rozhovor pamatuje. Nějak proto nevěděl,co odpovědět. Zato Vigarovi slova nechyběla.    

   „Ty sis o sobě někdy myslel, že jsi princ?“ zajímal se s udiveně zdviženým obočím a Dan s Illou se na něj podívali podobně překvapeně. Než jim však stačil cokoli říct, ozval se znovu Kolin.    

   „Jednou měl takovej nápad potřeštěnej,“ uváděl na pravou míru ochotně. „Ale to už je pěkně dlouho. To byl ještě malým, hloupým chlapcem…“       

   „Ty sis vážně myslel, že jsi princ?“ stále nemohl uvěřit Dan a obrátil se proto přímo na Chodce.      

   „Jo, kdysi jo,“ přiznal neochotně mladík a v duchu přitom proklel všechny prince na světě. „Ale jak už říkal Kolin, byl jsem malej a hloupej.“     

   „A hloupej seš pořád,“ houkl stále stejně kousavě hromotluk. „Ta morcijská kráska totiž vůbec není pro tebe. Jestli chceš holku, najdi si hodný a slušný děvče. Jako je třeba Judita.“    

   „Tak to se ti lehko řekne,“ odbyl ho rozladěně Chodec a zmlkl. Neměl nejmenší chuť poslouchat další podobné rady či odpovídat na nějaké všetečné otázky. A aby si pojistil, že ho nikdo z přítomných už ničím z toho nebude obtěžovat, zeptal se sám: „A kam teď?“     

   „No, kam. Na jih přece,“ připomněl známou pravdu Vigar, otočil Hnědákovu hlavu uvedeným směrem a pobídl ho do cvalu. Moc rád by sice dál probíral Chodcův dávný nápad s princem i jeho vztah k dívkám, teď se však musel věnovat vážnějším věcem.     

   A ostatní na tom byli podobně. I oni proto bez dalších řečí obrátili koně a vyrazili za svým vůdcem. Ale zatímco Kolin, Dan a Illa už se v duchu připravovali na zachraňování bezmocných vesničanů před krvežíznivými lupiči, Chodec blížící se dobrodružství neřešil a výjimečně se nezabýval ani svým vznešeným původem. Ne. Kolinova zmínka o Juditě vedla k tomu, že přemýšlel o dívkách. Zase.

   V poslední době o nich vlastně přemýšlel docela často. Přitahovaly ho i mátly a Judita… Byla přesně taková, jak řekl blonďák. Milá, laskavá, svým způsobem i půvabná a on ji měl rád. Ale jen jako sestru. Nemiloval ji a ani ona jeho, takže… Nic. Pak tu byla Illa. Drzá i drsná, něžná i citlivá. Jedním slovem: zvláštní. Přátelil se s ní a ona s ním, šermovali spolu. Ale opět tu chybělo něco víc. Jak z jeho strany, tak z té její, takže… Zase nic. Potom ho napadla Merena. Dívka krásná a sebevědomá, zároveň však také umíněná a sebestředná. Kolem ní se téměř neustále pohybovali nějací muži, hlavně tedy Erik, přesto se zdálo, že… Kolin ho před ní varoval a on sám… Co k ní cítil on sám? To nevěděl přesně. Když stál vedle ní, nedokázal jí nic odmítnout. Plně podléhal její kráse, tím přestával být sám sebou a to ho děsilo, takže… Ne, ne, ne.

   Zavrtěl hlavou a jeho pohled se znovu setkal s princezniným, protože se svými druhy právě dojel ji i její doprovod. Procválal kolem a opět byl jako omámený. Valeria ho znovu okouzlila a on si uvědomil, že kvůli ní by se možná časem dokázal vzdát většiny svých toulek i tolik milované svobody… To by ovšem nesměl být pouhý Gimt, ale princ.      

   Jeho původ ho zase dohonil. Zhluboka vzdychl a v té chvíli se mu v mysli vybavila ještě jedna dívka s narudlými vlasy. Adriana, dcera Roberta z Údolí. Ta by také stála za… I zde by však musel být princ a ne Gimt.    

   Mladík si opět vzdychl. Obě posledně vzpomínané dívky pro něj byly nedosažitelné. Tak nedosažitelné jako jasně zářící hvězdy na syté černi bezmračné letní oblohy. S tou myšlenkou zvedl oči k nebi a… kouzlo.  Šedivá zástěna mraků se na chvilku rozestoupila a pustila k zemi pár zlatavých slunečních paprsků. Chodec se usmál a pustil dívky z hlavy. Být Gimtem vlastně není až tak špatné.  

 

***

 

   Během dopoledne druhého dne se krajina kolem stále na jih putující skupinky změnila. Jednotvárnou rovinatou placku nahradily kopečky a kopce a kdyby byl začátek podzimu, většina místních strání by voněla šťavnatými hrozny. Teď na jaře tu však samozřejmě nedozrávalo nic. Keříky vinné révy a vlastně i všechny ostatní keře zatím zdobily jen různě velké střapečky mladých lístků. Vigar vedl své přátele mezi zelenajícími se svahy této hustě osídlené oblasti Fallarského království a doufal, že se v některé z četných vesniček či vinařských usedlostí dozví o údajných krvavých přepadech více než od hostinského z Rowanu. Zároveň si přál, aby nejdřív potkali rytíře krále Rikana, a až potom ty lotry.     

   Jeho společníci na tomhle pořadí až tak netrvali, uznávali však, že je nejbezpečnější. Hlavně pro Illu. Jinak se na chytání padouchů docela těšili. Po dlouhých měsících zimního nicnedělání to pro ně byla vítaná změna. A také to samozřejmě byla jejich práce. Dokonce i Chodec už se přestal vznášet ve výšinách své bujné představivosti a soustředil se raději na prováděný úkol.    

   Právě klusali po jakési od vozů vyježděné cestě podél jednoho z kopců a podle udržované terasovité vinice na jeho úbočí usoudili, že vesnice nebude daleko. A nebyla. Krčila se za mírnou pravotočivou zatáčkou a vypadala velmi malebně.

   Tedy až do chvíle, než si jich všimli její obyvatelé. To tam pak nastal zmatek. Ženy odhazovaly to, co zrovna držely v rukou, chápaly se svých dětí a za velkého křiku, pláče a ječení je odváděly nebo odnášely do nejbližšího úkrytu v domech či stodolách. Muži naopak popadli nejbližší věc, kterou mohli použít jako zbraň, kryli ženám ústup, popoháněli ty pomalejší a přitom samozřejmě patřičně kleli a nadávali. Zároveň pozorně sledovali přijíždějící pětici jezdců a ti zase nespouštěli zrak z ustupujících vesničanů. Ten úprk svědčil o strachu a špatných zkušenostech, i když to nevypadalo, že by v poslední době někdo osadu napadl. Jistě tedy slyšeli o přepadení jiných vesnic nebo alespoň vesnice. Třeba právě té sousední.     

   Vigar i ostatní už byli zvědaví, co se zde dozvědí, a tak dál drželi koně v klusu. Zpomalili a nakonec i úplně zastavili až mezi domky, kde jim nečekaně zastoupilo cestu několik mužů vyzbrojených nejrůznějším nářadím i odhodlanými výrazy v zamračených tvářích. K tomuto odvážnému činu je nejspíš svedla velikost přijíždějící skupinky. Než však stačilo padnout jediné slovo, přiřítil se od nedalekého stavení chlap s obvazem na hlavě a vidlemi v rukou.    

   „To je za tátu, vy šmejdi!“ zařval a bodl po Vigarovi, který stál nejblíž. Hnědák se toho prudkého pohybu lekl, uskočil stranou a vidle tak zasáhly Vigara do stehna. Gimt zkřivil tvář bolestí, levačkou si přikryl postiženou část nohy, předklonil se v sedle, a pak se stalo hned několik věcí najednou.    

   „A tohle je za bráchu!“ křikl opět chlap a bodl znovu, tentokrát o kus výš. Vidle však nyní pouze rozčísly vzduch, protože Chodec bleskurychle sklouzl z Raula, z boku na útočníka skočil a oba skončili na zemi.       

   „Sakra, dost!“ vyrazil ze sebe překvapeně Kolin a v tu stejnou chvíli se ozval i Dan.      

   „Ani hnout!“ poroučel a luk už měl napjatý. Svým šípem mířil na hlouček vesničanů před sebou, Illa také a shromážděné muže ani nenapadlo neposlechnout. Jen stáli a zděšeně kulili oči.       

   „My nejsme lupiči. Patříme ke Gimtům z Aranhoru,“ vysoukal ze sebe přes zaťaté zuby Vigar a trochu se přitom narovnal. Ruku ze stehna však nesundal a vytékající krev mu tak barvila nejen nohavici, ale i prsty a dlaň.     

   „To vám vůbec nemusíme věřit. Dokažte to,“ štěkl jeden z vesničanů a postoupil kousek dopředu.       

   „Tady není co dokazovat. Jsme Gimtové a hotovo,“ odbyl muže Kolin, sesedl z Wicka a rázným krokem zamířil ke zraněnému vůdci.      

   „Je to tak. Kdybychom totiž chtěli zabíjet nebo vám jakkoli ublížit, už bysme to udělali,“ ozval se i Chodec. Už během předchozích řečí se postavil zase na nohy, vytrhl útočníkovi z ruky vidle, pro jistotu je odhodil stranou a otočil se k hloučku vesničanů. Teď tedy stál přímo proti jejich mluvčímu, zatímco chlap s ovázanou hlavou pomalu a namáhavě vstával, Dan s Illou pořád drželi své luky připravené k výstřelu a Kolin zkoumal a následně i ošetřoval přítelovy rány, které byly naštěstí jen dvě, protože vidle měly pouze dva hroty.      

   „To asi ano,“ připustil neochotně vesničan a zamyšleně se rozhlédl kolem sebe. Nezvaní návštěvníci v tuto chvíli skutečně ovládali místo setkání. Poraženě vzdychl. „Dobře. Nejspíš jste to, co tvrdíte.“      

   „Jak? To, co tvrdíme?! Ty nadutej hňupe…“ ohradil se rozzlobeně a podle svého zvyku i dost nevybíravě blonďatý hromotluk. Druhou větu však nějak nedokončil.      

   „Jen klid, Koline,“ jemně ho napomenul Vigar, a potom představil sebe i ostatní. Mluvil tlumeně a bylo znát, že přemáhá bolest.       

   „A já jsem Adelin,“ oplatil mu zdvořilost muž z hloučku. Už pochopil, že přátelské jednání bude v tomto případě asi nejlepší. „Omluvte, prosím, naši počáteční nedůvěru i Krenův zbrklý útok, ale nějací cizí lumpové předevčírem přepadli a vypálili jejich usedlost. Zabili mu přitom otce i mladšího bratra a ani my si od té doby nejsme moc jistí. A vůbec – co tvé zranění, pane? Doufám, že není příliš vážné.“     

   „Náš velitel má víc štěstí než rozumu,“ odpověděl místa Vigara Kolin a zároveň soustředěně dokončoval obvaz. Ani nezvedl oči od práce. „Protože jeho Hnědák při útoku uskočil, nemá dírky ve svým stehýnku až tak hluboký. A protože tyhle dvojky se používaj na seno a ne na hnůj, nehrozí mu asi ani žádnej zánět nebo otrava… Takže toho vašeho Krena do zadku zatím nenakopnu.“  

 

***

 

   Ve vesnici se Vigar i ostatní z jeho skupinky dozvěděli, že o královských tu zatím nikdo nic neslyšel a že lupičů je asi deset. Podle Krena prý hodně rychle přijedou, seberou, co se jim hodí, zabíjejí, když se jim někdo snaží bránit, pak nejspíš pro zábavu zapálí dům a nakonec odjedou neznámo kam. Vůdce Gimtů na nějaké „neznámo kam“ samozřejmě nevěřil, a tak požádal Krena, aby je ke svému zničenému domovu odvedl. V posledních dnech nepršelo, takže tam jistě najdou nějaké stopy. Budou moci ty lotry sledovat a… Dál se nedostal, protože Kren jeho žádost dost důrazně zamítl. Už se na to strašlivé místo vrátit nechtěl. Nikdy. Teď toužil jen po pomstě. Nabídl se ale, že jim cestu k usedlosti vysvětlí. Vigar na to bez dlouhého váhání kývl, slíbený popis si vyslechl a rozhodl takto: On, Chodec a Dan se vydají ke spáleništi a s trochou štěstí pak i dál po stopách těch lumpů, Kolin a Illa se zase pokusí co nejdříve najít rytíře krále Rikana a společně s nimi je potom co nejrychleji dohoní.     

   „Všichni dohromady nakonec ty padouchy určitě zneškodníme. Teď je však nejvyšší čas jít spát. Vyrážíme za svítání,“ skončil se svým plánem gimtský vůdce, tentokrát s ním ovšem ostře nesouhlasil Kolin. Odjezd a zneškodňování mu nevadily, ale to rozdělení… Stejně jako už dvakrát předtím Vigarovi na rovinu přiznal, že neposlechne a někde v ústraní stát rozhodně nebude. Dále poukázal na jeho zranění a navrhl, aby se vyměnili. Se zdravou nohou se padouši honí jistě lépe než s nemocnou.     

   Na to Vigar nemohl říct nic. Vzpurný blonďák měl na jednu stranu pravdu. Na stranu druhou Illa určitě musela do bezpečí a rytíře bylo také třeba najít. Muž poraženě vzdychl.     

   „Dobrá, ať je tedy po tvém, Koline,“ pronesl unaveně. „Jestli se ti ale něco stane, roztrhnu tě na dva kusy.“    

   Tomu se mladík jen pobaveně uchechtl a všichni společně se pak uložili k nočnímu odpočinku. Ráno vstali brzy a rozdělili se přesně podle večerní úmluvy. Jen s tím malým rozdílem, že s Vigarem a Illou odjížděl i pomstychtivý Kren.    

   Skupinka opustila vesnici a zamířila k severovýchodu, tedy směrem na Uraskar. Tam bylo podle všeobecného mínění setkání s královými rytíři nejpravděpodobnější. Chodec, Dan a Kolin odklusali na stranu opačnou. Vedli své koně do kopců, drželi se vyslechnutého popisu a mlčeli. Do řeči jim moc nebylo a po příjezdu ke Krenovu domovu se jim chtělo mluvit ještě méně. Snad jenom bezmocně nadávat, což prostořeký blonďák skutečně dělal. Chodil po pozemku, pozorně si vše prohlížel, zatínal pěsti a strašlivě klel. Chodec s Danem se také rozhlíželi kolem a stejně pozorně, ale potichu. Místo přepadení však opravdu nevypadalo hezky. Vedle zdupaného políčka trčely k zataženému nebi očouzené zbytky zdí připomínající zkažené a vykotlané zuby, u nich se neuspořádaně válely zuhelnatělé trámy, v jednom rohu ležel dokonce i kus docela zachovalé, ale zborcené střechy a nad vším tím neštěstím se stále ještě vznášel nepříjemný zápach spáleniny. Mladíci usedlost obešli dokola, a potom se bez jakéhokoli domlouvání rozešli různými směry. Pečlivě propátrali i nejbližší okolí a úspěch tentokrát zaznamenal Dan. Našel pořád poměrně zachovalé stopy té krvelačné bandy a ty je pak vedly kamsi k severozápadu. Gimtové se jich drželi až do večera a hned za úsvitu podle nich zase pokračovali dál.      

   Zároveň nezapomínali na skutečnost, že i oni budou časem pronásledováni, a tak za sebou nechávali nenápadné, pro Vigara však nepřehlédnutelné značky. Zatím sice nespadla ani kapka, ale k dešti se zcela jistě schylovalo, a ti lumpové se navíc teď obydleným místům vyhýbali. Nejspíš proto, že byli dobře zásobeni ještě z posledního lupu.    

   Pršet nakonec začalo krátce po poledni druhého dne a během hodiny měli mladíci po stopování a tu protivnou vodu téměř všude. Ale nevzdávali se, drželi směr a dál poctivě značkovali cestu pro Vigara. Věděli, že v téhle hustě osídlené krajině určitě brzy narazí na nějakou tu usedlost nebo vesnici.    

   A narazili. Na poměrně velkou samotu postavenou uprostřed nekonečných vinic. Naneštěstí opět vypálenou. Přesto tam přečkali déšť. Schovali se v jakoby zázrakem nerozpadlém přístřešku a zůstali v něm i přes noc, protože pršet přestalo až za tmy. Dál se tedy vydali až ráno a tentokrát se drželi vyježděné cesty.       

   Ta se nepravidelně klikatila mezi udržovanými svahy nevysokých kopců a už po hodině docela svižné jízdy je dovedla k malé osadě. Sotva se k ní však dostali nadohled, nevěřili vlastním očím. Z několika domů stoupal hustý, černý dým. Pobídli proto koně k větší rychlosti, a jak se pak cvalem blížili, viděli drancující jezdce, zmateně pobíhající lidi a slyšeli i ušidrásající, vyděšený jekot.      

   Přepadení!

   Gimtové nezaváhali ani okamžik. Luky jim byly v tuto chvíli k ničemu, protože v tom zmatku by mohli klidně zasáhnout i někoho z vesničanů. Bez ohledu na opatrnost či vlastní bezpečnost proto vytasili meče, i když v Kolinově případě spíš sekeru, a se strašným křikem a bez zpomalení pak vtrhli mezi domky. Násilníci byli tak překvapeni jejich nečekaným příjezdem a ještě nečekanějším útokem, že se zpočátku nezmohli vůbec na nic.

   Vzpamatovali se až o pěkných pár okamžiků později. To už ovšem čtyři z nich leželi bez života na zemi a zbytek místo nějaké obrany raději otočil koně a ve spěchu osadu opustil. Tím ale umožnili Gimtům použít luky a Dan s Chodcem tu možnost beze zbytku využili. Bleskurychle napjali své smrtonosné zbraně, poslali za odjíždějícími každý po dvou šípech a sundali tak z koní další tři darebáky. Potom už se prchající skupinka dostala z dostřelu a na zadýchané, naštěstí však nezraněné mladíky čekalo vážné rozhodování: Pronásledovat padouchy nebo pomoci vesničanům?   

   Po krátké poradě a bezpočtu různých projevů vděčnosti zvolili první možnost a s jistou úlevou vyrazili pryč. Usoudili, že vesničané si nějak pomohou sami – nejsou koneckonců úplně bezmocní, kdežto lupiče nikdo jiný než oni nezastaví. A že by je mohli nejen zastavit, ale i dočista zneškodnit, nepochybovali ani vteřinku. Vždyť zůstali jenom tři.     

   S nemalým odhodláním a velkou chutí bojovat se vydali na západ a pokoušeli se ty darebáky dohonit, ale marně. Tím rozhodováním se příliš zdrželi. Zpomalili proto do klusu a alespoň je sledovali. Stopu měli teď čerstvou a nepršelo, co víc si tedy mohli přát?!    

   Další krásný úsměv paní štěstěny.   

   Ale nic. Místo něj se ti tři ničemové tak hodinu před setměním setkali s početnou bandou jiných ničemů, tím o hodně zpomalili a rozjetí a nic z toho netušící mladíci jim téměř vklusali do náruče. Zabrzdili v poslední chvíli a nikdo z lupičů si jich nevšiml, takže nějaké to štěstí při nich nakonec přeci jenom stálo. Oni však doufali v něco víc. Doufali, že tu bandu jednou pro vždy vyřídí. Ale takhle…?    

   Nenapadlo je ani ve snu, že padouchů není deset, jak tvrdil Kren, nýbrž dvacet až pětadvacet, jak napočítali sami.     

   Hrom aby do toho! Zakleli všichni. Chodec s Danem v duchu, Kolin klidně nahlas, jejich odhodlání i chuť bojovat se tím však nijak nezmenšily. Spíš naopak. Obojí ještě vzrostlo. Pokračovali proto v pronásledování. Teď ovšem s mnohem větší opatrností a také o dost pomaleji.    

   Vlekli se za tou cháskou krokem až do setmění, pak se utábořili, bez ohně povečeřeli a vydali se na výzvědy. Bez koní a všichni, protože se už při jídle dohodli, že se k nepřátelům připlíží ze tří různých směrů. Měli tak jistě více příležitostí dozvědět se, co plánují dál. Dan k nim tedy postupoval od východu, Kolin od jihozápadu a na Chodce zbyl severozápad.

   Mladík se tiše a s patřičnou obezřetností sunul vpřed a nakonec zalehl do mělkého dolíku mezi kořeny mohutného pařezu trčícího z porostu jen kousek od jednoho ze čtyř ohňů, u nichž ti lumpové po skupinkách seděli, bavili se a večeřeli. Chodec si zběžně prohlédl těch pět chlapů, co viděl před sebou, nic ho na nich však nezaujalo, a tak se zaposlouchal do jejich rozhovoru. Mluvili téměř nepřetržitě, občas se i vesele zasmáli, ale neřešili nic důležitého a tedy ani zajímavého pro Gimtovy uši. Po přibližně padesáti minutách to mladík vzdal a vrátil se zpět na místo, kde nechali koně. Přišel poslední, složil tělo do trávy vedle Kolina, a hned potom přátelům sdělil výsledek svého pozorování. Nic moc.

   Oni na tom byli naneštěstí úplně stejně. Pouze Danův hlouček se krátce zmínil o jejich nečekané pomoci lidem z osady, jinak ale také nic. I když v jednom vlastně rozladění mladíci jasno měli. To setkání těch tří uprchlíků s celou touhle bandou nebylo náhodné. Ti lotři tak cestovali od samého začátku. Jen na přepady se dělili, aby toho sebrali co nejvíc.     

   „Sakra! Je jich moc,“ ulevil si tlumeně Daniel.    

   „Jo. Ty nepřemůžeme,“ přizvukoval mu stejně tlumeně a stejně otráveně Chodec.    

   „Nemáme je přemáhat, ale jenom sledovat,“ připomněl svým mladším společníkům Vigarův rozkaz Kolin, pak se však rošťácky zazubil. „O jedné možnosti, jak to skoncovat, bych věděl.“     

   „Cože?! Tak mluv!“ hořeli zvědavostí oba mladíci.    

   „Ještě teď v noci je přepadneme, pár jich pobijeme a zase zmizíme. Bude to rychlovka,“ prozradil zcela vážně Kolin.    

   „To není hezkej plán,“ suše poznamenal Chodec.      

   „A nebudem pak stejný zabijáci, jako jsou teď oni?“ staral se Dan.    

   „Milý chlapče… Vlastně, chlapci. Ne, nebudeme jako oni a ne, vopravdu to není hezkej plán. Jinou možnost, jak je zneškodnit, ale nemáme.“    

   „Přesto…“ zapochyboval Chodec.     

   „Jakýpak – přesto! Nejsme to my, kdo přepadá, okrádá a zabíjí nevinný lidi,“ trochu zvýšil hlas Kolin. „Jinak nad tou bandou nezvítězíme. Jsme tři proti třiadvaceti, jestli jsem dobře počítal.“      

   „Máme je sledovat, ne nad nimi vítězit,“ znovu připomněl Vigarova slova Dan.     

   „To je sice pravda, ale co myslíš, příteli, že brzo udělají. Hm…? Přepadnou další vesnici. A po poslední zkušenosti jich nebude deset, ale patnáct. Nebo budou dokonce všichni. Co pak, he? Budeme se na to dívat?“     

   „Ale oni… Budou teď spát, nebudou se bránit,“ pořád nespokojeně namítal Chodec, zatímco Dan už neprotestoval. Jen poraženě vzdychl.    

   „Vo to líp. Vo to víc jich aspoň pozabíjíme,“ nedal si svůj plán vymluvit Kolin. „Vždyť si to vemte. Tři nebo čtyři noci, tři nebo čtyři takovýhle přepady a je po lupičích. Vesničani budou moct zas klidně dýchat… A taky se dál věnovat vínu.“      

   „My jsme ale Gimtové, ne nějaký zákeřný vrazi,“ stále nesouhlasil Chodec.       

   „My jsme Gimtové, a proto máme chránit vobyčejný lidi. Konec. Tečka,“ už se docela zlobil obr. „Jestli ti to však nejde pod tvůj zhejčkanej, přecitlivělej nosík, tak seď na zadku a nedělej nic. Já určitě půjdu… A co ty, Dane?“      

   „Hm,“ sotva slyšitelně odpověděl oslovený a sklopil provinile oči, což v té tmě nebylo vůbec vidět.      

   „Dobře. Jdu taky,“ vzdal se s povzdechem Chodec.  

 

***

 

   Gimtové se připlížili k táboru lupičů od západu asi dvě hodiny před rozedněním, kdy prý je spánek nejtvrdší, a pozorně si ho prohlédli. Tři skomírající ohýnky, tři klimbající hlídky, dvě řady uvázaných, podřimujících koní a dvacet spících mužů.      

   „Výborně,“ zašeptal spokojeně Kolin. „Všechno je tak, jak má.“    

   „Tys už někdy něco takovýho dělal?“ zajímal se stejně tiše Dan.    

   „Ne, kluku. Zatím to nikdy nebylo potřeba,“ téměř vydechl blonďák. Potom se odmlčel, střídavě pohlédl na své dva společníky, přestože je vlastně vůbec neviděl, a pokračoval: „Teď vyrazíme. A pamatujte si: Když budete na pochybách, vzpomeňte na ty vypálený domy, a když nastane poplach, tak okamžitě zmizte.“    

   „Nejdřív se musíme postarat o hlídky,“ podotkl ještě Chodec.     

   „Takže, Dane, tvůj je ten vlevo, já si beru toho uprostřed a Chodec má toho vpravo,“ znovu zavelel Kolin.     

   „Hm. Tedy přesně tak, jak ležíme,“ zasmál se nevesele Dan, potom na sebe kývli a šli na věc.         

   Tiše, jako stíny opustili úkryt a s noži v rukou se vydali každý ke svému strážnému. Téměř stejně se vztyčili za nic netušícími muži, a pak už stačila tři krátká, rychlá říznutí do těch správných míst a hlídači dohlídali.       

   Chodci se rozhoupal žaludek, ale už nebylo cesty zpět. A tak se zhluboka nadechl, prudce vydechl, tím trochu zklidnil vzrůstající nevolnost a pokračoval v té krvavé práci. Prvního spáče zabil bez potíží. Chlap si změnu mezi životem a smrtí ani nestačil uvědomit. S druhým to šlo podobně, pak ale kdosi vykřikl a nastal poplach.      

   Lupiči se probouzeli překvapivě rychle, a protože se jednalo o ostřílené zabijáky a ne jen nějaké náhodné zlodějíčky, okamžitě se stavěli na nohy a přitom se chápali zbraní. Chodec tedy musel se třetím zápasit. Ne dlouho, ale dost na to, aby se na něj stihli vrhnout ještě další dva.     

   Mladík v duchu zaklel, útok jednoho útočníka vykryl, útoku druhého se vyhnul a dal se na ústup. Ve vzniklém zmatku to však nebylo vůbec jednoduché. Každou chvíli mu cestu zastoupil některý z lupičů a jemu nezbývalo, než se bránit. Žádné velké souboje si ale dovolit nemohl, a tak se mnohem častěji skláněl, uhýbal, přeskakoval a kličkoval. Zkrátka naprosto nedůstojně utíkal. Stejně jako Kolin s Danem. I jim náhle hořela půda pod nohama a i oni se teď snažili co nejrychleji najít úkryt někde v porostu.     

   A podařilo se. Všichni tři Gimtové se nakonec šťastně poschovávali, a když se rozzuření lupiči trochu uklidnili a hlavně úplně vzdali své pátrání a pronásledování, vrátili se v naprostém pořádku a jako zázrakem dočista nezranění zpátky ke koním.    

   Na východě se mezitím už zrodil nový den, takže jít spát nemělo smysl. A po právě prožitých událostech na to nikdo z mladíků stejně ani nepomyslel. Pouze se sesedli do jakéhosi hloučku a v družném mlčení posnídali.   

 

***

 

   Mladíci mířili k severozápadu a opět sledovali bandu lupičů. Nad hlavami měli šedivou, zataženou oblohu, vlasy jim cuchal nepříjemně studený vítr a jejich nálada byla stejně mizerná jako počasí. Stále na nich ležel stín té vražedné noční výpravy. A to ani pořádně nevěděli, jak úspěšná vlastně byla. Chodec zcela jistě zabil čtyři, Kolin pět a Dan tři, ale několik dalších ještě pobodali a pořezali při útěku. Takže kolika padouchů se skutečně zbavili? A kolik jich pořád stojí proti nim?      

   Odpovědi na tyto dvě otázky sami nenašli a nevyčetli je ani ze stop, protože počet nepřátelských koní se nezměnil. Poměrně snadno a spolehlivě však poznali jinou věc. Ti lumpové zrychlili. A docela výrazně. Proč?    

   Tento dotaz si Gimtové naopak zodpovědět dokázali a docela se i shodli: Lupiči už samozřejmě poznali, že po nich někdo jde, zalekli se spravedlnosti a teď prchají. Nejspíš nejkratší cestou k hranici, a potom pryč. Do sousední země, kde by mohli znovu beztrestně krást a vraždit. Směr by tomu určitě nasvědčoval.    

   Víc to mladíci nerozváděli. Nepovažovali to ostatně za až tak důležité. Mnohem důležitější teď pro ně bylo ty darebáky opět dohonit, nenápadně je vyslechnout a spočítat, a pak provést další krvavý přepad. K ničemu z toho se však nakonec nedostali. Zásoby jim sice došly podle předpokladu hned v poledne, následný lov se ale nečekaně protáhl a vzniklé zpoždění už se jim dohnat prostě nepodařilo. Lupiči ujížděli jako by jim za patami hořelo, Gimtové je o něco pomaleji následovali, přesto místo zlosti cítili spíš úlevu.     

   Už žádné podřezávání krků ve spánku, žádný bezhlavý útěk do nejbližšího křoví. Ne. Teď postupují opět v souladu se svým svědomím a také přesně podle Vigarových pokynů. Volněji proto vydechli a nálada se jim o dost zlepšila. A to i Kolinovi, který se před přepadem i během něj tvářil jako velký drsňák. Mladíci se spolu začali zase bavit, občas dokonce i lehce zažertovali, a pak se tomu s chutí zasmáli. Tato pohoda jim však vydržela jen do večera. Krátce před západem slunce se totiž nad vrcholem nedalekého kopce objevily čtyři sloupy temně černého, mastného dýmu a všem třem tak připomněly drsnou skutečnost. Nejsou na výletě, ale na stopě všehoschopných, nebezpečných zabijáků.     

   Sborově zakleli a pobídli koně do cvalu, po několika minutách je však postupně zase zadrželi. Uvědomili si, že napadeným nemohou nijak pomoci, protože k nim prostě nepřijedou včas, a také si vzpomněli na svůj poslední vjezd do vesnice. Ti nebozí lidé už byli tak vystrašení a zároveň naštvaní, že všechny cizince bez výjimky považovali za nepřátele, a podle toho se k nim samozřejmě i chovali. Gimtové jim to rozhodně neměli za zlé, nicméně se nechtěli opět vystavovat dalšímu případnému útoku. Rozhodli se proto stopu opustit a vesnici se vyhnout.     

   Zatím však pokračovali stále stejně. Znovu pobídli koně do cvalu a svůj záměr provedli až o pár stovek kroků dál, na místě k tomu vhodnějším. Odbočili vlevo, udělali značku pro Vigara a až do tmy se pak snažili držet zvolený směr.     

   Ráno se obloukem vrátili zase zpátky a kolem poledního opět našli opuštěnou stopu. Následovali ji a ona je vedla k severozápadu. Lupiči pořád spěchali a oni věděli, že nemají naději dohonit je. Přesto se za nimi hnali největší možnou rychlostí, jaké byli schopni. Oni i jejich koně.     

   Lov je však zdržoval a vždycky jim zabral mnohem více času než těm darebům krádeže a vraždy. Teď už se na to totiž nedělili, ale útočili najednou a za sebou nechávali jenom smutek, zmar a zkázu.      

   Během následujících tří dnů takto přepadli další dvě vesnice a téměř k nepříčetnosti rozzuření Gimtové s tím opět nemohli vůbec nic dělat. Jen bezmocně klít, dál sledovat jejich stopu, značkovat cestu a doufat, že je Vigar s posilou dohoní co nejdříve. Jeli stále tím stejným směrem a krátce před večerem se dostali k Labutí řece. Zamířili přímo k přívozu a tam je čekala pořádná nepříjemnost. Převozník je prý těžce zraněn, takže nepřeváží.     

   „Co se stalo?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem Chodec.     

   „To ti poslední cestující,“ odpověděla mu žena toho nešťastníka. „Taková cháska darebná. Přijeli včera, taky takhle navečír, a když je manžel všechny převezl, tak ho místo placení vzali mečem přes hlavu. Div přitom, chudák, duši nevypustil. Taky prám chtěli zničit, ale spěchali, takže…“    

   „Kam spěchali? A kolik jich bylo?“ vyhrkl Kolin a neslušně tu dobrou ženu přerušil.      

   „To nevím, mladej pane. Určitě přes deset, ale přesný číslo…“ pokrčila neurčitě rameny. „A jeli do Hifaru. Ano, ano. O tom mluvili.“     

   „Hm. Tak Hifar,“ zopakoval tlumeně a zamyšleně Chodec. „Co mají ti lumpové asi v úmyslu? Chtějí se tam schovat nebo jenom projedou, a potom pryč? Nebo si tam na nás chtějí počíhat?“      

   „To bysme časem zjistili, sakra!“ skočil mu do uvažování dost nevybíravě blonďák. „Jen se musíme dostat přes tu blbou řeku.“      

   „Věděl bych jak,“ nečekaně se ozval asi patnáctiletý chlapec stojící až dosud tiše kousek od ženy a všechny zraky se okamžitě obrátily k němu.    

   „Tome,“ napomenula ho žena přísně a nejspíš se chystala i pokračovat, kluk ji však ke slovu nepustil.     

   „Nech mě, mami,“ ohradil se trochu netrpělivě. „Peníze potřebujem a tihle pánové za převoz jistě zaplatí. Že ano?“     

   „Jo,“ kývl za sebe i za své druhy Chodec a lehce ťukl do váčku s penězi, který měl zavěšený u opasku. „Kolik?“     

   „Dva stříbrný.“     

   „Ty malej šmejde!“ rozčílil se nad nehorázností té sumy Kolin.    

   „Co je?!“ bránil se s přidrzlým úšklebkem Tom. „Vy chcete na druhou stranu, já prachy. Je to vyrovnaný.“         

   „My ale honíme ty darebáky, co ti skoro zabili tátu, kluku. Mohl bys bejt proto uctivější,“ hádal se blonďák a Dan souhlasně přikyvoval. Chodec se naproti tomu nijak nevyjadřoval, jen sundal váček z opasku, vysypal si mince na dlaň a polohlasem je počítal.      

   „Jenom tu marníme čas,“ houkl potom. „Máme jeden stříbrný a osm měďáků.“     

   Chlapec se zamyslel a po krátké chvilce kývl. „Dobře. Dej je sem a pojďte za mnou.“     

   Chodec se pousmál, přesunul mince ze své dlaně do Tomovy natažené a společně s ostatními ho následoval k prámu. Koně vedli za sebou a se ženou se rozloučili lehkým skloněním hlavy.     

   „Tak do toho, kluku,“ zahlaholil posměšně Kolin, sotva se všichni nalodili na vratké plavidlo. „Rádi bysme tam za ty peníze byli ještě dneska.“       

   „Já nejedu, to vy,“ prozradil až teď chlapec. „Jste moc těžký, neuvezl bych vás. Tady jsou rukavice a tady bidlo.“     

   „My, jo?!“ protáhl nevěřícně blonďák a s udiveně zdviženým obočím hleděl na Toma. Jeho mladší společníci se dívali podobně. Ti ale mlčeli, on pokračoval: „Proč jsi tu teda taky, he?“     

   „Abych pak dostal prám zpátky,“ vysvětlil zcela vážně kluk a obr vybuchl.     

   „Ty…!“ zařval, pustil Wickovy otěže, skočil po chlapci a chytil ho za oděv pod krkem. Hnědý valach se však toho náhlého hluku i výpadu svého pána lekl, poskočil a naložené plavidlo se nebezpečně rozhoupalo.     

   „Klid, Koline,“ krotil rozzlobeného blonďáka Chodec, zatímco Dan chlácholil poplašeného hnědáka. „Musíme jet.“    

   „Jo, spěcháme,“ podpořil Chodce Daniel. Pak odvrátil tvář od koně, pohlédl přímo na Kolina a pobaveně se na něj zazubil. „Vypadá to, že nás vezeš ty, příteli.“     

   Blonďák se na černovlasého mladíčka zamračil a naštvaně zavrčel, Toma však pustil, sebral rukavice, chopil se bidla a prám se konečně odlepil od břehu.  

 

***

 

   Na východě se zrodil další zatažený den a Gimtové byli opět v sedlech. Jeli rychle, většinou mlčky a mířili na západ. Stále honili ty prokleté lupiče, ale jejich stopa je teď moc nezajímala. K pohoří Hifar trefili dost dobře i bez ní, a také už nedělali značky pro Vigara, protože Tom jim při loučení slíbil, že královským vše vyřídí.     

   Jak se tak blížili k horám, stávala se krajina kolem drsnější a divočejší. Rovinatou, převážně travnatou planinu postupně vystřídal smrkový les s balvany a skalisky a oni se museli sledované stopě začít zase věnovat. Její ztráta by pro ně totiž mohla zatraceně špatně dopadnout. Ještě pořád nevěděli, co mají ti lotři před nimi v úmyslu, takže raději zpozorněli a zpomalili. Rozhodně nechtěli padnout do nějaké pasti.     

   Hned první noc v Hifaru je však vzbudil prudký déšť, který bičoval zemi až téměř do svítání. Mladíci sice našli asi ve dvě hodiny ráno úkryt pod malým skalním převisem, ale to nebylo ono. Vstávali proto navlhlí, nevyspalí a vůbec špatně naladění. Navíc měli po stopování, protože ten liják znovu všechno spolehlivě spláchl.       

   „Zatracená práce!“ od srdce si ulevil Kolin. „Co teď?“      

   „Jo, co teď?“ přidal se i Dan a pohlédl na Chodce.        

   „No, rozdělíme se,“ odpověděl pohotově mladík. „Ty, Dane, prohledáš území od jihu k severovýchodu, tedy přibližně směr odkud jsme přijeli. Ty, Koline, to prozkoumáš od severovýchodu k západu a já si vezmu na starost zbytek. Sejdeme se kolem poledního na tomhle místě.“     

   Potom všichni tři osedlali koně a vydali se každý svou cestou. Chodec vedl Raula nejprve přímo na západ a asi po hodině ho stočil k jihu. Vracel se tak zpátky jakýmsi nepravidelným obloukem, ale moc se mu nedařilo. Jediné, co našel, byla stopa divokého krocana, kterého po menší námaze i ulovil. K převisu dorazil krátce po poledni a také po Kolinovi. Blonďák přijel jenom chvilku před ním a právě odsedlával Wicka.      

   „Tak jak?“ zeptal se a se sedlem přes ruku se obrátil k příteli.     

   „Nic. Jen tohle,“ ušklíbl se otráveně Chodec a ukázal na zabitého opeřence. „A ty?“       

   „Taky nic,“ zahuhlal stejně otráveně obr a odložil sedlo do trávy. Pak se na Chodce znovu podíval, usmál se a o něco veseleji ještě dodal: „No, aspoň neumřeme hlady. Takže dobrý.“      

   Chodec se po těch povzbuzujících slovech také pousmál a sesedl, zatímco Kolin se vrátil k péči o koně. A než se pak Chodec postaral o toho svého, sáhl blonďák po krocanovi a dal se do přípravy spíš svačiny než oběda. Chodec mezitím skončil s Raulem a z nedostatku jiné činnosti se dal do sbírání dřeva.     Příliš se na to však nesoustředil, spíš netrpělivě vyhlížel Dana. Ten se ale nevracel.      

   „Už by tu měl dávno být,“ pronesl po čase ustaraně. „Radši se po něm podívám.“     

   „Hm,“ vzal to na vědomí Kolin a dál se věnoval přípravě pokrmu.     

   Chodec si vzdychl, znovu osedlal svého vraníka a vyrazil. Bez větších potíží sledoval čerstvou přítelovu stopu a ta ho asi po hodině přivedla do úzké strže, všelijak se klikatící mezi příkrými zalesněnými svahy. Na mladého Gimta tam padla jakási nepochopitelná tíseň, a tak si docela oddechl, když se po pár zatáčkách konečně dostal ven. Ocitl se v dlouhém, ne příliš širokém a obloukovitě zatočeném údolí, na jehož dně zpěvavě bublal potůček.     

   Chodci ovšem do muziky nebylo. Podél potoka se totiž táhla doslova pěšinka hodně zdupané půdy. Mladík sesedl, pečlivě ji prozkoumal a jeho obavy vzrostly. Zjistil totiž, že Dan se hned po vjezdu sem vydal ve směru toku potoka, tedy stejně jako skupina dalších, asi patnácti jezdců. Jestli tudy ti muži však projížděli před ním nebo po něm, to poznat nešlo, protože stopy jeho Myšáka dokonale splývaly s ostatními otisky. Chodec odhadl jejich stáří tak na čtyři, pět hodin a tiše zaklel. Co když je Dan v nebezpečí? Co když přesně tohle je stopa těch lumpů? Co když…?       

   S hrozným tušením se vyhoupl zpátky do sedla a cvalem vyrazil za přítelem.     Neujel ale ani tisíc kroků a jeho tušení se potvrdilo. Přibližně pět set kroků před ním se nacházel výjezd z údolí a kousek vlevo od něj vyhaslé ohniště a – Dan.   

   Chodec znovu zaklel, pobídl Raula k ještě větší rychlosti a teď už tryskem se řítil k nehybnému přítelovu tělu.      

   „Ať není mrtvý. Jen ať není mrtvý,“ opakoval si přitom tlumeně a jak se přibližoval a tím i rozeznával větší a větší podrobnosti, nabíral jeho hlas na naléhavosti. Dan ležel na zádech s hlavou stočenou k pravé straně a oblečený byl pouze ve spodkách. Rozpažené ruce a roztažené nohy měl přivázané ke krátkým dřevěným kolíkům natlučeným do země, tělo samý šrám a nejevil známky života.        

   „To ne,“ zašeptal zděšeně Chodec, sotva se k nešťastníkovi dostal, a ještě ve cvalu sesedl. Přiběhl k němu, poklekl a zběžně si prohlédl jeho ranami i popáleninami poseté tělo. Potom mu jemně odhrnul z tváře prameny krví i potem slepených vlasů a objevil další rozšklebený šrám, který hyzdil Danovo čelo těsně nad levým okem.      

   Mladík při tom doteku slabě zasténal a Chodci poskočilo srdce radostí: On žije!     

   S myšlenkou na ten zázrak Gimt odspěchal k nedalekému potoku pro vodu a začal příteli opatrně omývat obličej. Zároveň se soustředil i na to, aby mu alespoň pár kapek dostal mezi okoralé rty.      

   Dan polkl, znovu zasténal, tentokrát o něco hlasitěji, a Chodec se usmál.    

   „Už je dobře, příteli,“ zašeptal spíš k sobě než ke zraněnému. Odložil lahvici, vytáhl dýku, přeřezal provazy poutající Danovy končetiny ke kolíkům a uvažoval, co dál. Má ho ošetřit tady a teď nebo ho raději převézt ke Kolinovi a ošetřit tam?       

   Po chvilce přemýšlení zvolil druhou možnost a tak přítele jen omyl z toho nejhoršího a zabalil jeho tělo do svého pláště. Pak k němu přivedl až dosud klidně se pasoucího Raula, pomocí otěží a hlasu ho donutil k ulehnutí a s námahou mu posadil zmučeného Dana před sedlo. Sám usedl za něj, pobídl valacha, aby se zase postavil, a krokem se vrátil zpátky pod převis.       

   „No, to je dost,“ přivítal ho s neskrývanou úlevou Kolin a při pohledu na nehybné Danovo tělo se jen krátce, ale ustaraně zeptal: „Žije?“       

   „Je to s podivem, ale ano,“ odpověděl Chodec a zastavil Raula. Blonďák zraněného opatrně stáhl z koně a v náručí ho odnesl k ohni, zatímco Chodec také sesedl, pospíšil za ním a v rychlosti rozložil na zem přítelův nedaleko pohozený plášť. Na něj pak Kolin nebohého Dana položil a společně se dali do ošetřování. Naštěstí nejvážnějším mladíčkovým zraněním byl šrám na čele. Ten vypadal jako utržený v boji a Chodec ho musel několika stehy sešít. Ostatní rány byly jen povrchové, způsobené však při mučení, takže velmi bolestivé. Ti lotři dobře věděli kam a jak je zasadit.        

   „Darebáci. Takhle zřídit nedospělýho kluka,“ hudral Kolin, sotva skončili. „Víš, co se stalo?“        

   „Přesně ne,“ přiznal Chodec. „Dana jsem našel už samotnýho, ale myslím, že se chudák střetl s těmi lupiči, co hledáme. A myslím taky, že se ti chlapi už nesnaží co nejrychleji někam utýct, jak jsme původně předpokládali. Ne. Teď na nás číhají a chtějí se mstít.“    

   „Takže podle tebe mu tohle udělali ze msty?“ nedůvěřivě se zamračil Kolin.       

   „Ne tak docela,“ upřesňoval své úvahy Chodec. „Číhali na nás, chytili však jenom jeho. Pokusili se tedy alespoň něco zjistit, proto to mučení. Jinak by ho jen zabili a vokradli.“      

   „To druhý udělali, ne?“ ušklíbl se blonďák.    

   „Naštěstí pouze to druhý,“ připomněl Chodec. „Ovšem sebrali mu všechno. Koně, výstroj, oblečení i medailon.“      

   „Šmejdi zatracený!“ zaklel obr, a pak se zamyšleně zeptal: „Copak jim chlapec asi pověděl?“       

   „Těžko říct,“ pokrčil rameny Chodec a vstal. „Každopádně tu nejsme v bezpečí. Jestli nás opravdu hledají, a já věřím, že ano, tak… Musíme prostě pryč. Někam se schovat. Ale kam?“     

   „Co Zubový věže?“ navrhl po chvilce obr. „Ta zřícenina přece nemůže bejt daleko.“     

   „Výbornej nápad,“ pochválil Chodec. „Nejdřív bych však s dovolením něco snědl. Mám hlad jako vlk.“   

 

***

 

   Padala už tma, když unavení Gimtové dorazili ke starému, zarostlému hradu. Úlevně vydechli, navedli koně dovnitř a sotva je ustájili, jejich radost ještě vzrostla. Z temně černé oblohy se totiž spustil prudký déšť, a přestože netrval moc dlouho, věděli mladíci zcela jistě, že všechny stopy jsou znovu nenávratně ztraceny. Ty jejich i ty lupičů.      

   A tak začala hra na kočku a myš. Tu pomyslnou kočku viděli oba v bandě darebáků, která teď jistě slídí po kraji a hledá je, zatímco oni se cítili být spíš tou myší, která se většinou skrývá ve své noře a vylézá ven jen v nejnutnějších případech. Kvůli potravě a také proto, aby se podívala po kočce.       

   Chodec s Kolinem se v této výzvědné činnosti spojené vždycky s ulovením něčeho k snědku spravedlivě střídali a ve zbylých chvílích pečovali o Dana a o oheň, protože z mučení se černovlasý mladíček zotavoval poměrně rychle, trápil ho však chlad. Chodec ho sice vybavil svou náhradní košilí a věnoval mu i pár ještě nepoužitých ponožek, ale víc udělat nemohl. Ani on, ani Kolin. Jiné kusy oblečení se v této pustině sehnat prostě nedaly, hrad byl vlhký a studený a počasí venku stále lezavé a nevlídné. Takže topili a topili.     

   Už druhý den pobytu v Zubových věžích se zraněný vzpamatoval natolik, že svým druhům alespoň v krátkosti převyprávěl, co se mu vlastně přihodilo, a jeho slova jen potvrzovala původní domněnku obou starších Gimtů. Ti ničemové už před nimi rozhodně neutíkali.      

   „Co všechno jsi jim řekl, Dane?“ zeptal se téměř laskavě Chodec, když mladík skončil.      

   „Jo, nestyď se a přiznej to, kluku,“ ozval se i Kolin a podle svého zvyku ne právě vybíravě. Jeho hlas však zněl spíš přátelsky než vyčítavě.      

   „Já… Chtěl jsem mlčet, vopravdu. Ale…“ provinile hlesl tázaný a sklonil zahanbeně hlavu. „Že jsem sám, mi nevěřili, tak… Postupně ze mě dostali, kdo jsme, že je nás pět a tvoříme výzvědnou skupinu asi padesátičlenné družiny králových rytířů. Teprve potom přestali. Nechali mě být, uhasili oheň a odjeli.“    

   „Určitě si nedělej žádný výčitky, Dane,“ pronesl povzbudivě Chodec a lehce zamyšleně pak ještě dodal: „Možná dobře, že tak. Ta tvoje trochu upravená pravda nám, podle mého, nejspíš zachránila život. Kdyby totiž ti lumpové věděli, že jsme jen tři, sledovali by tvé stopy zpátky, našli by nás a bez milosti by nás zabili.“     

   „Jo, to sedí,“ souhlasně přikyvoval Kolin a ve tváři neměl ani náznak toho, že by se snad zlobil. Chodec také ne, a tak se dobitý mladíček na oba své společníky úlevně, i když lehce pokřiveně zazubil a poněkud uklidněn zase usnul.   

 

***

 

   Třetího dne ráno vstal Chodec brzy a vydal se na obhlídku. Pečlivě prozkoumal blízké i vzdálenější okolí tábora, ale po lidech nenašel nejmenší stopu. Objevil však čerstvý srnčí trus a po přibližně půlhodinovém pátrání zvířata i uviděl. Očima si vybral pěkného mladého samce, jediným šípem ho skolil, a pak se i s úlovkem vrátil zpět k přátelům.      

   „Výborně,“ zajásal při pohledu na srnce Kolin. „S tímhle kouskem možná vydržíme až do vašeho příjezdu.“     

   „Taky v to doufám, příteli, protože jestli vás najdou…“      

   „Nenajdou,“ mírnil Chodcovy obavy blonďák. „Maso máme, dříví máme, takže ven nevystrčíme ani nos. Ale ty si dej pozor. Ti lotři můžou být kdekoliv.“     

   „Neboj, Koline. Budu opatrný,“ kývl mladší Gimt hlavou a šel sedlat.      

   O dvacet minut později se už i s Raulem proplétal mezi zalesněnými svahy pohoří Hifar a snažil se držet směr k jihovýchodu. Mířil zpátky k Labutí řece a věřil, že se cestou setká s Vigarem a jeho posilou. Vedl valacha převážně klusem a uvažoval nad úmysly té loupeživé bandy. Co asi dělají? Pořád je hledají nebo se zalekli těch Danem vymyšlených padesáti rytířů a z hor dávno odjeli?     

   Neodjeli. To naneštěstí poznal hned za příští zatáčkou, kdy vjel téměř do náruče desetičlenné skupině jezdců. Byli od něho jen asi padesát kroků daleko, vzrušeně, i když tlumeně se mezi sebou o něčem dohadovali a vedli koně krokem jakoby k němu. Uviděli ho proto ve stejném okamžiku jako on je a všichni zůstali překvapeně stát.     

   „A hele, poutníček. A má pěknýho koně,“ docela potěšeně pronesl statný, úplně plešatý chlap, který se k Chodcově smůle vzpamatoval jako první.      

   „Jo, to má. A možná má i pár dalších hezkejch věcí,“ souhlasil s pobaveným úsměškem chlap s páskou přes oko, a pak se obrátil přímo na Chodce. „Tak co, mladej? Tuším správně?“      

   Oslovený Gimt už mezitím vyhodnotil situaci a usoudil, že útěk je nemožný. Dohoda nejspíš také, takže ho čeká buď boj nebo… Místo odpovědi si tedy pomalu sundal z ramene luk a stejně pomalu do něj založil i šíp. Zbraň však zatím nezvedl k výstřelu. Mířil s ní dolů k zemi a přitom nespouštěl oči z bandy před sebou.    

   „A hrome, panáček je ozbrojený,“ okomentoval tu přípravu posměšně jednooký a další z jeho družiny se k němu hned přidal.     

   „A chce se prát,“ doplnil se smíchem.        

   „Už to tak vypadá, chlapci moji. Tak mu jeho přání splníme!“ vykřikl rozjařeně jednooký a znovu pobídl koně. Tentokrát do klusu a ostatní ho s podobným nadšením následovali.      

   Myslí si, že když jsem sám, nebudu se bránit. Ale to se ošklivě přepočítali, řekl si v duchu s pohrdavým úšklebkem Chodec, zvedl připravenou zbraň, téměř bez míření vystřelil a neomylně zasáhl cíl. Jeden z lupičů sebou trhl a bezvládně se zhroutil ze sedla.      

   „Zabte ho!“ zařval vztekle jednooký a posměch a pobavení v jeho obličeji i chování vystřídala slepá zuřivost. Ťukl koně patami a cvalem se teď řítil přímo na Gimta. Ostatní mu jeli v patách.     

   Chodec ještě jednou vystřelil a opět úspěšně. Potom zahodil již nepotřebný luk, postavil Raula na zadní a vytasil meč.     

   „Jen pojďte, ničemové. Živýho mě však nedostanete,“ zašeptal sám k sobě a vrhl se do boje, který byl ovšem značně nevyrovnaný. Vždyť jak dlouho mohl čelit osminásobné přesile?     

   S tím si mladík hlavu nelámal. Sekal, bodal a kryl se, ale nepřátel bylo mnoho a samí zkušení zabijáci. Útočili najednou a vrhali se na něj jako šílení. Nejdříve padl Raul. Věrný vraník krvácel z mnoha ran, které původně patřily jeho pánovi, a síly ho opustily. Přední nohy se mu podlomily, sesul se do strany a skončil na boku. Chodec naštěstí včas vykopl nohy ze třmenů, takže nezůstal bezmocně uvězněný pod ním. I tak ho ale náraz nepříjemně vymrštil vpřed. Na poslední chvíli se sbalil do klubíčka a celkem lehce se překulil na nohy. Meč přitom neztratil, a tak se svým protivníkům znovu směle postavil.    

   Už zabil dva. Třetího těžce zranil a těch pět zbývajících poněkud zaváhalo. Až dosud si mysleli, že ho hravě zvládnou, teď však zadrželi koně a překvapeně zírali střídavě na své padlé, na sténajícího nebožáka a na k dalšímu boji připraveného Gimta. Zírali a odhadovali možnosti. Chodec také. Prudce oddechoval a pomalu mu docházelo, že další útok nejspíš nepřežije. Krvácel z bezpočtu různých ran a doslova cítil, jak slábne. Už dlouho nevydrží.     

   A přesně k tomu stejnému došli i jeho soupeři. Všichni byli bez zranění a pořád v přesile. S přesvědčením, že tentokrát to vyjde, sesedli z koní a beze spěchu Chodce obklíčili. Potom zaútočili. Nemilosrdně a opět najednou. Chodec jeden výpad vykryl, dalším dvěma se vyhnul, čtvrtého padoucha zabil, ale posledního nezvládl. Nepřátelská zbraň mu ošklivě prořízla stehno a utržený šrám ho srazil na kolena. Lupiči od něj s úžasem odstoupili a věřili, že padne úplně. Ale Chodec to nevzdal. Ještě pevněji sevřel meč, s námahou se zase postavil a přitom své soupeře sledoval krví podlitýma, téměř nepříčetnýma očima. Čekal konečný útok a smrt.       

   „Je můj!“ zadržel však náhle zbylé tři muže jednooký a s připraveným mečem, přesto opatrně vykročil k Chodci. Mladíkovi se ovšem v tu samou chvíli znovu podlomila kolena. Navíc se mu začala točit hlava slabostí, takže se musel opřít o svou zbraň, aby neupadl. Jednooký se zachechtal, hodil opatrnost za hlavu a zrychlil přesun. Zastavil se až těsně vedle stále klečícího Gimta, chytil jílec oběma rukama, zvedl ho kousek nad obličej a bodl. Do prázdna. Chodec uhnul tělem do strany, sesbíral poslední zbytky sil, vstal a prudce se na toho lotra vrhl. Tím ho dokonale překvapil a možná by ho i zabil, nebýt plešouna. Ten chlap se totiž přestal držet rozkazu a napadl nic netušícího mladíka zezadu. Mávl mečem, ostří zbraně měkce projelo Chodcovým bokem a teprve tahle rána mladého Gimta zastavila. Ještě trochu se pootočil ve směru seku a s tlumeným výkřikem padl tváří k zemi.      

   „Uf, ten pes mě málem dostal,“ ulevil si udýchaně jednooký a lehce do nehybně ležícího mladíka kopl.    

   „Mám ho dorazit?“ ochotně se nabízel plešoun a hned napřáhl i meč.     

   „Ani ne. Ten šmejd má dost,“ zarazil chlapa jednooký.      

   „Kdo myslíš, že to je?“ kývl směrem k poraženému jeden ze dvou ostatních.    

   „Určitě další z těch královskejch zvědů,“ bez nejmenšího zaváhání vysvětlil jednooký.      

   „A Mac ráno říkal, že rytíři už nejsou daleko, takže…?“ plynule přešel do otázky poslední ze čtveřice.       

   „Takže se musíme ztratit. A čím dřív, tím líp,“ odpověděl jednooký a už se obracel k odchodu, když si všiml Chodcova prstenu. S potěšeným uchechtnutím se tedy ještě sklonil, stáhl šperk z mladíkova prstu, a potom teprve vyrazil k nedaleko se pasoucím koním. Plešoun i ostatní okamžitě následovali jeho příkladu. Vrhli se na své padlé druhy i na nešťastného Gimta a překvapivě rychle je prohledali. U mladíka však nic cenného nenašli. I měšec měl už od přívozu prázdný, a tak jen zklamaně zakleli, po vzoru jednookého přešli ke koním a vyhoupli se do sedel.        

   „Ale je to škoda. To přepadávání kupců docela sypalo,“ posteskl si přitom ještě plešoun, a pak už všichni čtyři pobídli koně a cvalem opustili bojiště.      

   Po jejich odjezdu Chodec tlumeně zachrčel, zasténal a otevřel oči. Moc dobře věděl, že je konec. Věděl, že tady potupně vykrvácí, přesto se ještě s námahou doplazil ke svému vraníkovi. Vyčerpaně si položil hlavu na jeho krk a naposledy ho pohladil po krví a potem slepené srsti.      

   „Oh, hošku,“ zašeptal potom, oči zase zavřel a propadl se do prázdnoty.