Erský poloostrov
Je to jihozápadní výběžek velké Siramarské pevniny. Díky nezvyklému tvaru v něm jen málo lidí vidí obyčejný poloostrov. Většině připomíná o dno Dalekého oceánu opřenou pravou ruku a některé (jako například mého syna) napadne při pohledu na něj ještě jedno přirovnání - pravá ruka natahující se po fazoli, kterou představuje nedaleký Morcijský ostrůvek...
Ať tak nebo tak je to velmi svérázný kus země, téměř dokonale oddělený od zbytku Siramaru vysokými a skoro neprůchodnými Erskými horami. Po nich vlastně dostal i své jméno. Má hodně členité, převážně skalnaté pobřeží omývané na západě vlnami Dalekého oceánu, na jihozápadě Morcijským mořem a na jihu a východě Tyrkysovým mořem a přistát u něj lodí není snadné. Opravdu bezpečně to jde pouze na čtyřech místech - v Sair Endrosském přístavu Awar, ve Fernace, hlavním městě Jižního Sair Endrosu, v Hadarském přístavu Orakon a ve Fallarském městečku Endohern, které leží jen kousek od ústí řeky Sálavy. Kvůli Erským horám na severu a zrádným skaliskům všude jinde tenhle kus země dlouho neobývali žádní lidé. Byl pro ně nejen těžko dostupný, ale také divoký a nevlídný. Starobylými lesy hustě porostlá, hornatá nebo bažinatá krajina poloostrova lidem opravdu moc nepřála. Alespoň na první pohled.
Na ten druhý však nabízela kromě překrásné, ještě nedotčené přírody nesmírné množství živočišných druhů i rostlinstva a také je třeba zmínit její nerostné bohatství skryté v rozličných pohořích.
Inu, lidé si sem samozřejmě nakonec cestu našli a postupně ovládli, přetvořili, zúrodnili a zvelebili území poloostrova až do dnešní podoby.
Nejvyšším a zároveň také nejdivočejším místem tady ale i teď zůstávají Erské hory. Druhým nejvyšším pohořím jsou asi uprostřed poloostrova ležící Bílé hory a z dalších potom stojí za zmínku zlatonosné Černé hory, hraniční Kirské hory a pohoří Hifar a Luon, trochu tajemný, mořem z části omývaný Tarmenel a piráty často sužovaný Parnas.
Co se vodstva týká, tak nejdelší a nejvýznamnější řekou je Sálava. Pramení na severu v Erských horách, na své cestě celou východní oblastí poloostrova přibírá další a další přítoky - třeba Sněžnou nebo Lisu, mohutní a nakonec se na jihu vlévá velikou deltou do slaných vod Zálivu Naděje. V západní oblasti poloostrova potom panují řeky dvě - Awery a Labutí řeka. O mořích už řeč byla, zbývají jezera - bájemi opředené Zrcadlové jezero v Tarmenelu či trochu menší Gron v Bílých horách nebo ještě menší, v Aranhoru ležící Jezero Na soutoku, a potom bažiny a slatě. Z původních rozsáhlých podmáčených ploch toho mnoho nezbylo. Lidé je prostě vysušili. Zůstalo jen pár největších - Bahniska v podhůří Bílých hor, Zrádné slatě uprostřed Zelené planiny a rozsáhlé močály v deltě řeky Sálavy.
A co dál? Na úplný závěr ještě něco o ostrůvku Morcia. Jak už bylo zmíněno na začátku, připomíná tenhle kousek země fazoli. Na západě vypínají své štíty Červené hory ozdobené průzračným drahokamem v podobě jezera Nereth, které je jakoby navlečeno na šňůrce tvořené řekou Gollou. Střední část ostrova pokrývají hlavně lesy a východu vládne úrodná nížina rozprostírající se na obou březích řeky Ben. Morcijské pobřeží je členité a skalnaté stejně jako pobřeží Erského poloostrova. Bez nebezpečí se dá plout lodí pouze v okolí přístavu Belf a se zvýšenou opatrností potom ještě u ústí řeky Golly.
A když už tak popisuji moře a skály, nerada bych zapomněla na Dva Zuby - zvláštní a nepřehlédnutelná skaliska trčící z vln Dalekého oceánu jen pár set kroků od delty řeky Awery.
Podnebí Erského poloostrova je mírné - to znamená, že dochází ke střídání nám dobře známých čtyř ročních období. Podle místního kalendáře má každé období tři měsíce a Nový rok slaví obyvatelé Erského poloostrova vždy s příchodem jara.
Měsíce:
marcen zaen
aden okten
mayen listen
jullen pren
junen elden
augen uren
